Momentky z Tenerife

Během naší zimy je na Kanárských ostrovech spíš takové pozdní jaro, než nějaké tropy – v prosinci jsme měli teploty okolo 23 stupňů, slunečno půlku doby. Občas tu taky šíleně fouká – když jsme přiletěli, tak jsem měla pocit, že okolní palmy se naopak chystají odletět, jak vlály ve větru. Vzduch tu má zvláštní, sladce-slanou květinovomořskou vůni. Nic podobného jsem ještě nikde nezažila.

Tenerife je sopečný ostrov, a i když je malý, je hodně hornatý. Podle nadmořské výšky a polohy vůči horám tu můžete během krátké doby vstoupit do různých mikrosvětů s úplně jiným počasím a rostlinami. Severní pobřeží je dost zelené, protože hory uprostřed ostrova zachycujou dešťové mraky. Jih býval poušť, teplejší a slunečnější. Postupem času to tu objevil turismus, jih byl zastavěný letovisky a díky sázení nových rostlin a stromů se na ostrově trochu změnilo klima, takže rozdíly mezi severem a jihem už nejsou až tak velké.

My jsme bydleli na severu v Puertu de la Cruz, protože když jsem viděla nějaké obrázky, konstatovala jsem, že na jih mě dostanou jen přes moji mrtvolu. Betonové krabice-hotely, betonové krabice-bary a diskotéky, mezitím pro dobrou míru nějaký ten asfalt a beton, pláže pokryté řadami lehátek a bílým pískem navezeným ze Sahary… Jinak jsou tu pláže černé, což mi přijde mnohem zajímavější. Většina turistů prý ale jezdí na jih. Nechápu je…

Jedna z nejlepších věcí na našem pobytu byli obyvatelé ostrova. Místní Španělé jsou ti nejmilejší a nejsrdečnější lidi, jaké jsem kdy potkala. Všecko je „relax, it’s ok“, „no problem“, všichni se usmívají, jsou v pohodě a nic neřeší. S tím ostře kontrastují Britové, kteří sem jezdí trávit zimu. Je jich tu hodně, jsou to většinou důchodci a zřejmě ještě nepřišli na to, jak se používají výrazy v obličeji, protože jsem žádného z nich za celou dobu neviděla tvářit se jinak, než nijak. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli si to tu opravdu užívají, nebo ne – nedá se to poznat. Když občas promluvili, pochopila jsem, že někteří Britové jsou ve skutečnosti Němci – ale pokerface mají všichni bez rozdílu. Prostě dva úplně protikladné světy.

Sever ostrova má pro nadšené plavce jednu nevýhodu – v Puertu se kvůli velkým vlnám a silným spodním proudům nedá moc plavat v moři. Pláže využívají hlavně surfaři a občas nějaký ten odvážlivec. Pro ty, kdo se nechtějí nechat omlátit o skaliska, tu přímo na břehu moře postavili Lago Martiánez, komplex „lagun“ s mořskou vodou. I když je položený celkem vysoko, vlny rozbíjející se o pobřeží stříkají ještě výš, takže opalující se lidi kropí spršky vody. Když někde spršky začnou být intenzivnější, plavčíci dotyčnou část uzavřou a vyženou z ní lidi. Stejně jako sousední Atlantik jsou ale laguny Martiánez celkem dost studené, takže delší koupání v nich je spíš pro otužilce.

Mimochodem, ptala jsem se Bena, jestli můžu říct, že tu jsou vlny jako domy, ale protože výška vln se prý měří na otevřeném moři, schválil mi jen výraz „vlny jako domky“. :)

Našli jsme taky krásnou restauraci vnořenou do útesu, odkud se vlny jako domky daly během oběda z výšky pozorovat (a občas se taky nechat pocákat.) Kdybyste sem chtěli taky zajít a posedět na terase, jmenuje se Pomodoro.

Celkově tu bylo všude dost poklidně a prázdno – období před Vánocemi je ještě mimo sezónu, na svátky se sem pak prý začnou hromadně sjíždět Britové (a Němci). Čechů sem asi teda taky nejezdí úplně málo, i když jediné místo, kde jsem nějaké potkala, byla botanická zahrada. Jeden turistický nadhaněč, který se mi pokoušel (s příslušnou přirážkou) prodat lístky do Loro Parku, mě docela posadil na zadek, když po pár větách rozhovoru najednou prohlásil „Are you French? No, no, wait… you are Czech!“ Když jsem se ho ptala, jak na to přišel, řekl, že poznal přízvuk. WTF! Už nás poznávají i na tomhle malém kousku země uprostřed Atlantiku. Češi jsou fakt rozcestovaný národ :)