Marseille - Den plný překvapení - Malá dobrodružství

Na další den v Marseille jsem měla jasný plán. Půjdu si projít malebnou čtvrť Le Panier. Sotva jsem ale vyšla ven, plán dostal trhliny. Zalíbila se mi jedna ulička, a tak jsem do ní zahnula a vydala se, kam mě nohy ponesou. Tímhle způsobem často potkávám ty nejzajímavější věci, a nezklamal mě ani teď. Ocitla jsem se v úzké uličce, plné roztodivných stánků. Ovoce, zelenina, ryby, koření… Aniž bych to tušila, zabloudila jsem na Marché den Noailles a rázem jsem se ocitla v severní Africe. Stánky s jídlem, řemeslné obchůdky, exotické sladkosti, barvy, hlasy a vůně. Tomuhle trhu, který navštěvují hlavně lokální lidi, se také říká „Břicho Marseille”. Připomíná trochu arabský souk.

Ale to hlavní překvapení na mě teprve čekalo. Z ničeho nic se přede mnou otevřelo náměstíčko, na kterém byl v plném proudu arabský piknik. Uprostřed náměstí byly stoly s dobrotami, na zemi byly rozložené deky, na nich posedávali lidé a jedli tabouleh, chalvu a popíjeli čaj. Zvědavě jsem se tam vydala, cvakla pár fotek a chtěla zase jít, když v tom se z davu vytvořil Japonec, zatáhl mě k jednomu ze stolů a přinesl mi tabouleh a pár sladkostí. Tím jsem se stala součástí sousedské sešlosti.

Ukázalo se, že Japonec byl ve skutečnosti Francouz. Neuměl anglicky, já zase moc ne francouzsky, a tak jsme si povídali přes překladač na mobilu. Vyšli z toho občas trochu bizarní fráze, ale rozuměli jsme si. Vyptával se mě, co dělám v Marseille a jak dlouho tu budu. Nakonec mě začal zvát na večeři, což jsem s díky odmítla. Stejně byl už čas vydat se dál.

Cesta vedla nejdřív do přístavu, kde jsem narazila na další trhy, tentokrát farmářské. Koupila jsem si tričko s obrázkem Marseille a levandulové mýdlo a zamířila jsem k pevnosti Fort Saint Jean a muzeu MUCEM. MUCEM je architektonicky zajímavá budova, betonová kostka s pláštěm z kovového krajkoví. Zeshora skrz něj můžete pozorovat obzor a moře. Ze střechy muzea pak vede lávka, která ho spojuje s historickou pevností. Moderní a staré tu tvoří zajímavý celek.

Ještě dole v přístavu jsem zažila nepříjemné setkání. Jeden z místních mužů ke mně přišel a začal mě zvát na večeři. Zdvořile jsem ho odmítla, on ovšem nevzal ne jako odpověď a vydal se za mnou. Nemohla jsem se ho zbavit. Nakonec jsem předstírala, že jdu do muzea a u pokladen jsem ho setřásla. Neunikla jsem ale nadlouho. Nahoře v pevnosti Saint Jean mě oslovil statný černoch a chtěl – kupodivu – abych s ním šla na večeři. V zoufalství jsem předstírala, že nerozumím francouzsky, nerozumím anglicky, nerozumím ani česky. Asi jsem hrála blbou dost přesvědčivě, protože se na mě podíval a káravě pronesl: „Když jsi ve Francii, tak musíš mluvit francouzsky!“ Jinak ale byla návštěva muzea a pevnosti pěkná.

Pár kroků od pevnosti Saint Jean se přede mnou už otvíral Le Panier. Tahle čtvrť, postavená na kopci nad mořem, je nejstarším místem, které bylo v Marseille osídlené. 600 let před naším letopočtem si právě tady vybudovali pevnost Římané. V 19. a 20. století měl Le Panier špatnou pověst. Bujala tu prostituce a kriminalita. Koncem 20. století ale byla celá čtvrť přestavěná a získala jí svůj dnešní kouzelný ráz provensálské vesničky. Dnes tu najdete umělecká studia, malé obchůdky a kavárničky. Proplétala jsem se spletí úzkých uliček, lemovaných barevnými domy a obdivovala pouliční umění, které je tu na každém rohu. A taky květiny, květiny všude.

Zastavila jsem se na náměstíčku Place des Moulins a nasávala atmosféru. Kdysi tu prý byla spousta mlýnů. Tři z nich tu ještě stojí a jsou součástí obytných domů. A potom po schodech a dalších schodech dolů, dolů, zase až do přístavu. Byl to dobrodružný den.

Poslední den jsem si vyšla na kopec, na kterém stojí Bazilika Notre Dame de la Garde. Den byl horký a cesta nahoru prodchnutá vůní borovic, která mi připomínala ospalé dovolené v Chorvatsku. Omamná vůně léta. A tam nahoře na kopci byla ona. Rozmarná a přívětivá dáma. Patronka námořníků a rybářů. Notre Dame de la Garde vítá poutníky ze svého trůnu nad městem.

Obvykle při návštěvách kostelů cítím spíš stísněnost. Všechna ta zašlá krása z mramoru na mě působí pochmurným dojmem. Vznáší se v nich prach a popel staletí. V téhle bazilice jsem ale vnímala veselou, skoro až hrabou atmosféru. Výzdoba byla pestrobarevná a hřejivá. Od stropu visely malé modely lodí. Mohla jsem se tu nadechnout s lehkostí. Na chvíli jsem pocítila opravdový klid a mír v duši. A když jsem vyšla ven, vzala mi dech vyhlídka na Marseille. Město, které se táhne až k obzoru. A na moře a Frioulské ostrovy, rozsypané po hladině.

A to byl můj poslední krásný zážitek v Marseille. V letadle jsem plakala, napůl štěstím nad svojí nádhernou první sólo cestou, napůl smutkem, že už končí. Marseille, nashledanou!