Poslední den v Amsterdamu se naše cesty znovu rozdělily. Jednak proto, že Ben s mamkou se chystali na brzký start, zatímco já jsem ještě doléčovala nachlazení a potřebovala se vyspat. A druhak proto, že jakožto chronicky nezávislý průzkumník jsem toužila i tohle nové město napoprvé poznat po vlastní ose. Kromě toho, že jsem chronický nezávislý průzkumník, jsem ale i chronický chaotik, a tak moje sbližování s Amsterdamem bylo bohaté na zážitky už od samotného začátku – tedy přesně od okamžiku nastoupení do tramvaje. Nadšeně jsem vyhlížela z okénka ty slavné amsterdamské kanály. Paní, co seděla vedle mě, si všimla mého zaujetí, a a dala se se mnou do řeči. Stihly…

Měla jsem sen. Sen o jaru. Sen o rozkvetlých lánech tulipánů pod stromy zelenajícími se novými listy. Sen o květinovém ráji, kde se můžete procházet po pěšinkách uprostřed krásy, která bere dech, mezi výbuchem barev, probouzejícím se jarem. Jen já a divukrásná příroda. Chtěla jsem navštívit Keukenhof. A teď jsme tady. Na obřím parkovišti vyplivují turistické autobusy zástupy lidí. K branám se táhne nekonečná fronta a za nimi vyhrává jakási příšerná cirkusová hudba. Pro samé lidi tu není k hnutí. O tomhle že jsem snila? Rychle proklouzneme dovnitř, protože jsme si chytře koupili vstupenky předem na netu. Z těch davů mám až mžitky před očima. Tohle není můj jarní sen!…

Amsterdam, pět hodin ráno. Je těsně před svítáním. Ani nevím, co mě vedlo k tomu, abych sem vyběhla, když jsem se uprostřed spánku probudila. Stojím venku před dveřmi bosá, jen v ponožkách a poslouchám zpěv ptáků. Celá čtvrť ještě spí a vzduch voní dobrodružstvím. Bydlíme v domečku pro panenky. Je poskládaný z modulů, které vypadají jako několik dopravních kontejnerů postavených na sebe. Celé sousedství je takových domků plné – jako by si tu někdo hrál s obřími kostkami. Máme i malinkatou zahrádku, ve které divoce kvete keř magnólie. A v šuplíku mého nočního stolku mě přivítal pravý amsterodamský joint. Že by pozornost podniku? :) “Naše” čtvrť je zřejmě převážně indická.…