Nechci mluvit o psychice, protože tohle je blog o cestování… a koneckonců, koho by bavilo číst cizí stesky? Chtěla bych, aby tohle byl pozitivní prostor. Prostor pro malé zážitky. Prostor pro malá dobrodružství. Chci mluvit o psychice, protože je to zásadní součást mého života. Je to důvod, proč teď nemůžu cestovat, i když bych chtěla. Je to důvod, proč nemůžu dělat spoustu jiných věcí. Přála bych si tohle téma trochu odstigmatizovat, protože se stále setkávám s lidmi, kteří prostě nechápou… A to se dá udělat jenom tím, že o tom budu mluvit, mluvit, mluvit… A nebo v mém případě psát. Psychické problémy mě provázely celým životem. Už od narození jsem…

Jsem cestovatelka časem. Stejně jako vy všichni. Bohužel tahle cesta funguje jen jednosměrně – do budoucnosti. Den za dnem. Všimli jste si někdy pořádně, jak se svět v jednotlivých ročních obdobích mění? Jako by každé z nich bylo úplně jiné místo – místo samo o sobě. Zima je pochmurný, tmavý kontinent. Nenavštěvuji ho příliš ráda. A jsem nadšená, když mu můžu dát sbohem. Podzim je rozmarné, barevné místo plné úžasu. Za teplých dnů se tam ráda podívám. Léto je výbuch zeleně a slunečního světla. Kdybych mohla, nastěhuji se sem napořád. Nebýt toho posledního z míst – ročních období. Jara. Jaro je naděje. Jaro je začátek života po dlouhé tmě. Jaro…

Přiznám se, že jsem doteď neměla k cestování po Čechách moc velký vztah – a dost mě to trápilo. Naprosto jsem si uvědomovala, jak moc je absurdní, že se rozplývám nadšením nad nějakou památkou nebo místem za hranicemi, zatímco doma je pro mě podobná památka víceméně nuda. A hrozně jsem si přála, aby ve mně výlety po Čechách vyvolávaly alespoň zlomek toho nadšení, jako cestování do cizích zemí. Ale pocitům prostě neporučíš. Zatímco vyhlídka na cestu do zahraničí mě naplňuje radostným očekáváním, věta „Jedeme na výlet po Čechách“ ve mně vzbudí maximálně reakci „No tak jo.“ (A pak se mi to většinou líbí. Jen v tom nebývá to… něco. Něco…