Probudila jsem se a venku byl krásný slunečný den. Vyskočila jsem z postele – a koleny mi projela bolest jako dva nože. Můj včerejší výlet do Puerta nezůstal bez následků. Ale touha prozkoumávat a prožívat byla větší.
Dneska jsme měli v plánu jít do aquaparku Lago Martiánez. Ben ale chtěl vyrazit co nejdřív a já jsem se zase předtím ještě chtěla zastavit v muzeu Pescador, které je poblíž, takže jsme se rozdělili. Ben si to namířil za koupáním a já ještě chvíli diktovala zápisky na blog. Potom jsem vyrazila na autobus.
Myslela jsem, že autobusy tu už mám trochu zvládnuté, když ale přijel autobus s číslem, které jsem ještě neznala, trochu jsem znejistěla. Zeptala jsem se proto pro jistotu řidiče, jestli staví v Puertu. Řekl že ano, a tak jsem se v klidu usadila. Ono odtud není ani moc kam jinam jet, než do Puerta říkala jsem si. Ta otázka je vlastně spíš taková formalita.
O to větší bylo moje překvapení, když jsem zahlédla známé autobusové nádraží v Puertu… a můj autobus zahnul a vydal se někam do kopce. Cože? To ne! Kam mě to veze? Já tu tu neznám!
Zuřivěji jsem mačkala tlačítko zastávky na znamení, jen abych se ujistila, že na příští zastávce mi opravdu zastaví a já budu moct vystoupit a nějak tenhle omyl napravit. Autobus ale jel dál… a dál… a dál.
Konečně! Autobus konečně zastavil a já se vyhrnula ven. Tak, a kde to jsem? K mému velkému překvapení jsem stála přímo před budovou s nápisem Mercado Municipal. Fajn, sem jsem se chtěla taky někdy podívat, jenom ne ve chvíli, kdy mi muzeum zavírá tak za hodinu. Ale aspoň se mrknu.
A byla jsem opravdu překvapená! Byla totiž sobota a před budovou tržnice se konaly velké bleší trhy. Spousta stánků s nejrůznějším zbožím od šperků přes dětské hračky až po nějaké záhadné kovové součástky. Byli tu plyšáci, oblečení, příbory, hrnky, různé náhodné součásti domácího vybavení… rozmanitá směska věcí pro turisty a věcí, které někdo shrábnul v domácnosti a vysypal na stánek.
Chtěla jsem jen nakouknout, ale barvitá atmosféra mě strhla. Prodavači se mísili s nakupujícími, od stánků se ozývalo volání „Two Euro! Only two Euro!“ Začala jsem si prohlížet nabízené věci. A zjistila jsem, že je mezi nimi spousta pokladů. Prstýnek s nápisem LOVE, který mi sedl na prst, jako by byl udělaný jen a jen pro mě. Jedno euro. Krásný černý šátek s bílým vzorem. Jedno euro. Souprava černých papírů na vyškrabávací obrázky. A bez předkreslených předloh! Miluji vyškrabávací obrázky, ale nesnáším předkreslené předlohy. Jedno euro a souprava putovala do batohu. Podobně se ke mně dostala ještě malá šperkovnice, tričko s lodičkovým výstřihem a zářivě barevný batůžek, který perfektně sedl na záda.
Byla jsem se svými úlovky spokojená. Několikrát jsem se prodávajících zeptala, jestli je můžu vyfotit. Všichni souhlasili, někteří trochu rozpačitě, jiní pózovali jako profíci. Jedna paní se se mnou dala do řeči. Mluvila anglicky, moje španělské konverzace jsou tu dost limitované. „I got off at the wrong stop,“ řekla jsem ji. „No, you got off at the right stop,“ odpověděla mi. Musela jsem jí dát za pravdu. Prý tu žije už osm let a umí leccos zařídit– od vyzvedávání lidí na letišti až po hledání domů ke koupi. Říkala, že na letišti si ale vždycky musí pospíšit, protože to není úplně legální. Ptala jsem se jí, jestli teda o tom můžu napsat na blog. Prý ano. Kdo ví, možná nám tu jednou pomůže sehnat dům. :)
Trhy mě zaujaly tak moc, že jsem je opouštěla, až když někteří prodávající začali balit stánky. A co muzeum? Rozhodla jsem se ho pokusit i tak stihnout. Předchozí den mi to s muzeem Archeologie nádherně vyšlo. Zapnula jsem Google mapy a belhala jsem se ulicemi domů podle navigace. Byla bych ráda šla rychle, ale to opravdu nebylo možné. Musela jsem doufat, že se nade mnou v pokladně muzea smilují.
Když jsem dorazila, kurátor už zavíral a nebyl že mě moc nadšený. Poprosila jsem ho, jestli bych si mohla jenom rychle udělat pár fotek. Vlítla jsem dovnitř, nacvakala několik obrázků a s díky zase vyběhla ven.
Když jsem ulovila fotky muzea, konečně jsem se vydala za Benem do Laga. S úlevou jsem složila svoje bolavé nohy na lehátko a chvíli jen psala pohledy. Potom jsem se nahrnula do vody. Zázrak! Ta úleva! S každým krokem do vody bolest nohou mizela. Plaval jsem asi hodinu. Když jsem tu byla poprvé, přišla mi voda naprosto ledová. Od té doby jsem zjistila, že největší bazén je nejstudenější, ale ty menší po krajích mají vodu v koupatelné teplotě. Chodíme teď k nim.
Překvapivé je, že přestože je v aquaparku plno lidí, bazény jsou skoro prázdné. Nechápu, proč to tak je, ale když mám obrovský bazén sama pro sebe, neskutečně si to užívám. Můžu zkoušet plavat znak, aniž bych se musela bát, že do někoho narazím, což je v aquaparcích v Praze science fiction.
Cestou domů jsem se zase belhala. Prohodila jsem něco v tom smyslu, že by mi pomohla hůlka, Ben na chvilku odběhl a za chvíli ji nesl. Puerto je očividně vybavené na návštěvníky důchodového věku (ke kterým jsem se teď zřejmě tak trochu nedobrovolně zařadila i já.) Prokulhávám se tedy Puertem, jak to jde. Když už ale musíte mít hůl, tak jedině s kytičkama!
Koupáním jsme uzavřeli náš pobyt na Tenerife. Byl to krásný listopad, plný slunce, moře a vůně květin. A bohužel i bolesti kolen, která se během pobytu stále zhoršovala – a nebyla k ní žádná fyzická příčina. Můj mozek měl radost z tepla v zimě, ale moje tělo očividně nebylo spokojené z tak dlouhého pobytu mimo domov. Když jsme se vydali na letiště, už jsem sotva chodila a musela jsem si domluvit speciální asistenci s invalidním vozíkem. Milý pán mě odvezl až do letadla – a pak už domů, do Prahy, do šedivé zimy, kterou mi ale prozářila vzpomínka na sluneční paprsky.
