Byla jsem v orchidejové zahradě, kterou navštívila i Agatha Christie.
Fyzioterapeut mi včera po vyšetření kolene doporučil moc nechodit. Musím říct, že tohle je příkaz, který moc nedokážu dodržet. Měli jsme zrovna naplánovaný den, kdy se Ben vyrazí koupat a já budu prozkoumávat Puerto de la Cruz. Tyhle dny, kdy si můžu jet sama po vlastní ose, na cestování miluju. Když cestuju sama, tak je mi zase často smutno a chtěla bych někoho, s kým bych mohla sdílet zážitky, ale když cestuju spolu s někým, dny kdy se rozpojíme a vydáme každý svým směrem jsou pro mě opojné.
Mým prvním a hlavním cílem byla orchidejová zahrada Sitio Litre. Nejdřív jsem ale musela překonat nástrahy autobusu. První přejel zastávku, na které jsem čekala, jako by se nechumelilo. Na druhý jsem už zuřivě mávala, i když nic nenasvědčovalo tomu, že by tohle měla být zastávka na znamení.
Pak tu byl drobný problém mé koncové destinace. Vždycky se řidiče pro jistotu ptám, jestli jede tam, kam si myslím, že jede, abych náhodou neskončila někde na druhé straně ostrova. Tentokrát ale vypadal, jakoby o zastávce Sitio Litre nic nevěděl. Zachránila mě postarší španělská paní. Chvíli štěbetala s řidičem ve španělštině a pak zřejmě došli ke konsenzu, že sedím ve správném autobuse. Zeptala jsem se jí, jestli mi může říct, až bude čas, abych vystoupila. Nejenže souhlasila, ale po výstupu z autobusu mě ještě kousek cesty doprovodila a ukazovala mi, kudy se do zahrad dostanu. Zmiňovala jsem se už, že lidi jsou tu naprosto zlatí?
Sitio Litre je nejstarší zahradou v Puerto de la Cruz. Je maličká, ale krásná. U vchodu jsem narazila na rybníček plný kaprů Koi, kteří se ke mně nahrnuli, jako kdyby mě chtěli sníst. Z toho jsem usoudila, že je tu někdo určitě krmí. A opravdu, opodál byla cedule, že si můžu koupit krmení pro ryby za 50 centů. Kdo mě zná, ten ví, že jsem se okamžitě vrhla k pokladně. Házela jsem do vody granule a sledovala to víření různobarevných šupin: oranžové, bílé, černé šedé… Otevírající se tlamičky jedna přes druhou.
Když jsem se nabažila krmení rybek (v překladu: došly mi granule), vydala jsem se prozkoumat zbytek zahrady. Mají tu malou sbírku orchidejí, ale nejen to. Spousta květinami lemovaných podloubí, která tvořila chodbičky do dalších částí zahrady, z ní vytvářela malé bludiště. Všude kolem byly rozprostřené kovové nebo kamenné lavičky zdobené kachlíky. Dalo by se tu sedět a pozorovat až do aleluja.
Na konci zahrady je kavárna. Chvíli jsem přemýšlela, ale potom jsem se v ní usadila a objednala si „scones with cream and jam“. Tolikrát jsem o téhle pochutině četla v různých anglických knihách, že jsem naprosto nemohla odolat, a to přestože jsem nevěděla, co vlastně dostanu. Na stolku mi přistál kousek sladkého pečiva, kalíšek smetany a mistička s marmeládou. Když jsem je na scones namazala, bylo to božské.
V kavárně měli k prodeji i knihy. Bylo jich jenom pár, a tak jsem byla velice překvapená, když jsem tu narazila na knihu o životě na Tenerife, kterou mám rozečtenou na Kindlu: The Dog Days in the Fortunate Island: A New Life in Hidden Tenerife. Samozřejmě jsem si ji musela hned koupit jako suvenýr.
Ještě v zahradách jsem se rozhodovala, jestli se vydám i do Muzea archeologie, které bylo opodál. Zahrady zavíraly ve 14:30 a muzeum archeologie v 15:00. Nechtělo se mi ale spěchat. Rozhodla jsem se, že tu strávím příjemný čas až do konce otevírací doby. Jestli mě cestování něco naučilo, tak to, že si mám věci užít naplno a nehonit se od jedné k druhé. Přinejmenším se o to snažím.
Když ale zahrady zavřely, rozhodla jsem se, že se do muzea přece jen alespoň zkusím podívat. Samozřejmě to bylo šílenství. Měla jsem čtvrt hodiny na cestu a pak čtvrt hodiny v muzeu – pokud mě tam za takových okolností vůbec pustí. U pokladny ale seděl pán, který vypadal, že jsou mu pozdní příchozí jedno. Na moje horečnaté otázky, jestli mě přece jen pustí aspoň na chvilku, reagoval jenom tím, že mi flegmaticky ukázal kde jsou expozice, dal mi doprovodné materiály v angličtině a připomněl mi, že mám deset minut. A ono těch deset minut překvapivě bohatě stačilo. V muzeu byly tři místnosti, a v nich především španělské texty na zdech, a kromě toho jenom pár hliněných nádob a mumie. Nafotila jsem si nápisy a anglické texty k pozdějšímu přečtení a měla jsem prohlédnuto ještě předtím, než muzeum zavíralo. Byla jsem ráda, že jsem neodešla ze zahrad dřív, abych se sem hnala.
U pokladny měli ještě výběr různých knih o historii Kanárských ostrovů. Jednu jsem vybrala jako dárek pro Bena. Tím už moje filozofie „Odlehčím kolenům, nebudu s sebou tahat těžké věci“ dostala povážlivé trhliny. A mělo být hůř.
Moje další cesta vedla ke kostelu Iglesia de Nuestra Senora de la Pena Francia. Po cestě jsem ale potkala místo, které mě ale zaujalo, ještě když jsme plánovali, co v Puertu vidět. Poustevnu svatého Františka která je dnes součástí kostela De San Francisco. Samozřejmě jsem si ji prošla a byla jsem ráda za tu zkušenost. Prohlížela jsem si starobylé obrazy a oltáře a po celou dobu mi k tomu tiše hrála příjemná hudba. Bylo to poklidné a pěkné.
Nakonec jsem se odtrhla a vydala jsem se dál směrem ke kostelu Iglesia de Nuestra Senora de la Pena Francia. Cestou mi umřela baterie mobilu, a já chtěla pro svůj blog nějaké hezké fotky. Modlila jsem se, aby mobil ještě aspoň na chvíli ožil. A modlitby v kostele zřejmě mají svoji váhu, protože baterie se zázračně vzpamatovala.
Před kostelem jsem si na chvilku sedla, abych si odpočinula. V tom před blízkou restauraci přišel mladý kluk, položil na zem repráček a spustil hudbu. Bylo jasné, co bude následovat. Předvede nějaký tanec a potom bude vybírat peníze. Tancoval celkem zajímavě, ale nakonec měla jeho show překvapivý závěr. Nahrnula se za ním totiž skupinka malých dětí, věkem asi tak v první třídě, a začala spontánně tancovat s ním. Nejdřív očividně nevědě, co s nimi, nakonec je ale začal učit jednotlivé kroky a taneční prvky. Na konci show získal potlesk jako on, tak nečekaní malí vystupující. Už pro tohle jsem mu do klobouku nějaký ten drobák hodila.
Líbilo se mi, jak jsou tu děti spontánní a když uslyší hudbu, vrhají se do tance. Nevím jestli v Čechách tuhle spontánnost v dětech už naše kultura nepotlačila. Asi ano a je to škoda. Moc se mi líbí jak u dětí, tak u dospělých.
Natočila jsem pár scének z taneční školy, podívala se, kudy vede cesta k autobusovému nádraží a v tu chvíli mi mobil definitivně umřel. Zeptala jsem se na cestu prvního páru, na který jsem narazila. Byli hrozně ochotní (už jsem zmiňovala, jak jsou tu lidé fajn?) a přestože anglicky mluvili asi tolik, jako já španělsky, rukama nohama mi ukázali cestu a ještě mě kousek doprovodili, aby si byli jistí, že trefím. Představili jsme se a popřáli mi šťastnou cestu. Milé setkání.
Na autobusové nádraží jsem podle jejich pokynů dorazila bez problémů, a dokonce jsem bez problémů našla i autobus, který mě měl odvézt domů. Přestože se tu znalecky oháním TITSA kartičkou, což je něco jako dobíjecí tramvajenka, s autobusy stále ještě trochu bojuju, takže to považuju za vítězství.
A pak už jen domů, bedlivě sledovat seznam zastávek na horní obrazovce v autobuse, vysledovat tu správnou a pro jistotu zmáčknout tlačítko na znamení, i když si nejsem jistá, jaký status moje zastávka vlastně má, ale nechci skončit po setmění někde v horách, vybelhat se z autobusu a cesta je u konce. Kolena dostaly strašlivě zabrat, ale dnešek mi udělal strašlivou radost, tak snad se to vyváží. Doufám, že budu zítra ještě chodit. Ale stálo to za to. Krásný, zážitky naplněný den.
