Barevný sen šíleného architekta

Do Vídně jsme jeli jednak navštívit kamaráda, a pak taky omrknout památky a místní turistické atrakce. Hlavně jsem chtěla vidět „ten barevný dům, co hraje hudbu, když prší.“ Viděla jsem na netu spoustu obrázků a moc jsem se na něj těšila.

Jaké ale bylo moje překvapení, když jsme dorazili k našemu vytouženému cíli, a já zjistila, že tohle není ten barevný dům, který hraje hudbu, když prší.

Je to totiž úplně jiný barevný dům.

Ten barevný dům, který jsem původně chtěla vidět, totiž stojí v Drážďanech.

My jsme mezitím stáli ve Vídni a dívali se na mírně psychedelický výtvor podivínského architekta Friedricha Hundertwassera, který sice nehraje hudbu, když prší, zato se honosí pestrou fasádou v mírně oprýskaných odstínech žluté, modré, červené a bílé. Ale nevadí. Už jsem na svoji chaotičnost zvyklá, a navíc byl tenhle dům, stejně jako osobnost jeho tvůrce, taky moc zajímavý.

Dům, kde se vlní podlahy

Vídeňský barevný dům, Hundertwasserhaus, měl být původně prý sociálním bydlením pro chudé. Dnes je to ale lukrativní adresa – pokud vám tedy nevadí, že vám pod okny neustále proudí davy turistů. A že se vám v bytě místy tak trochu vlní podlaha.

Hundertwasser totiž nejen vyznával pestré barvy, ale také pohrdal rovnými liniemi. Tvrdil, že rovná čára je ďáblovým vynálezem, v přírodě se nic takového nevyskytuje, a budovy by měly být navrhovány tak, aby více připomínaly přirozené prostředí. Výsledkem je obytný prostor, ze kterého místy přechází zrak.

Vevnitř se po zdech vlní mozaikové šlahouny, v některých místech se podlaha vzdouvá jako zkamenělé mořské vlny. To vše doplňují pestré barvy a výrazné černobílé kontrasty – úplně všude. Ve společných prostorách se za prosklenou zdí zelenají stromky. Tenhle dům rozhodně není nudný – zevnitř ani zvenčí.

Při pohledu zvenku vás totiž zaujme nejen barevná fasáda, ale i spousta kachlové výzdoby, pilířů, dvě cibulové báně, fontána, a hlavně střecha porostlá stromy. Hundertwasserhaus  prostě vypadá jako obří pestrobarevná skládačka, kterou tu navršilo rozdováděné dítě. Každá různobarevná plocha na fasádě domu označuje jeden z padesáti bytů, o které je dodnes obrovský zájem – na každý z nich je podaných asi 500 žádostí.

Interiér domu je nepřístupný, bydlí tu totiž běžní nájemníci, a tak jsme si mohli bizarní pohledy na zvláštně tvarované podlahy užít jen na fotkách v obchůdku se suvenýry. Až zpětně jsem zjistila, že v kavárně na rohu Hundertwasserhaus prý promítají film, který návštěvníky vnitřkem domu provádí. Tak třeba příště.

Dům, ve kterém bydlí stromy

O kousek dál od Hundertwasserhaus, po cestě lemované obrázkovými dlaždicemi, leží Kunsthaus. Tenhle dům sice neoplývá tak barevnou fasádou, zato ale z jeho oken vesele vykukují olistěné větve. Jsou to “stromoví nájemníci”, kteří tu podle umělcova konceptu mají spolužít s nájemníky lidskými.

Přiznám se, že dům obydlený stromy by se mi dost líbil. Dnes tu ale místo bytů najdete výstavu o životě a díle Friedricha Hundertwassera. A že to byl život vážně zajímavý.

Génius a podivín Friedrich Hundertwasser

Tenhle excentrický umělec a architekt se plavil po světě na své lodi Regentag (v překladu deštivý den), doprovázený malým černým psem a černou kočkou. Přál si mít ještě černého havrana, který by mu sedával na rameni.

Hundertwasser vyznával filozofii symbiózy člověka s přírodou. Tvrdil že k životu nejsou potřeba peníze, snažil se zužitkovat všechen odpad, který při svém ekologickém stylu života vyprodukoval, a oblečení si většinou vyráběl sám – zásadně z přírodních materiálů a v praktickém střihu. Bavilo ho šokovat, a tak například dva ze svých manifestů prezentoval v ulicích Vídně a Mnichova úplně nahý.

Všechna jeho tvorba se vyznačuje živelnou energií a originalitou. Při procházce výstavou můžete mezi stromy, vyklánějícími se z oken ven, obdivovat nejen pestré obrazy, ale i plakáty s ekologickou tematikou, návrhy známek, hodinek, telefonních karet… a také modely dalších staveb, které Hundertwasser navrhl, například budovu vídeňské teplárny Spittelau, kterou si můžete naživo prohlédnout o pár zastávek metra dál.

V postranní místnosti je promítaný krátký film o Hundertwasserově životě. Sledovali jsme se zájmem, i když v jednom okamžiku jsem nevěřila svým očím, když umělec v záběru nonšalantně odložil na stůl rozpracovanou malbu, aby mu posloužila jako tác pod oběd. „On… on jí na obraze!“ vyjekla jsem nevěřícně, a celá naše česká výprava se dala do smíchu.

Hundertwasser žil a tvořil všude možně po světě, například v Benátkách, Karibiku, nebo Japonsku. Místem jeho posledního odpočinku je Nový Zéland, kde na sklonku života přebýval na své lodi. Odpočívá tak, jak žil – ve splynutí s přírodou, pohřbený bez rakve v „Zahradě šťastných mrtvých“ pod svým oblíbeným stromem liliovníkem tulipánokvětým .

Díla, která za sebou zanechal, dělají svět o něco pestřejší, veselejší a zajímavější. A možná nás aspoň trochu dovedou k zamyšlení, jak se ve svém každodenním životě víc přiblížit přírodě.