Rakousko

Vídeňské toulky

Je nádherný březnový den. Poslední den ve Vídni. Sluníčko svítí, venku je kolem dvaceti stupňů… A tak se honem vrhnout do ulic, honem nasát poslední zážitky, honem stihnout vidět všechno, co jsem ještě neviděla, honem navštívit všechny památky, abych si připadala jako správný uvědomělý turista… Nebo snad ne?

Je krásně. Venku kvetou pampelišky. Kam se to vlastně ženu?

Když jsme v předchozích dnech vyráželi do města, vždycky jsme projížděli nad řekou. Pozorovala jsem lidi, povalující se na břehu, a trošku jim to příjemné nicnedělání záviděla. Jen tak si sednout k vodě a kochat se vyhlídkou…

A tak mám svůj dnešní cíl. Místo honosných habsburských paláců navštívím – břeh řeky. 

Jarní procházka

Ležérním tempem se proplétám předměstskou čtvrtí, ve které bydlíme. Všechny domy jsou tu zajímavě navržené, uspořádané do originálních komplexů. Ve spoustě z nich bych chtěla bydlet. Aspoň na chvíli.

Obdivuju zvláštnosti jako automaty na noviny, připevněné na sloupech. Vhodíte minci a vypadne vám porce denního čtení. (To by u nás moc dlouho nevydrželo, říkám si. O měsíc později potkám podobné automaty i v Praze.)

A stále mířím k řece. Pomalým tempem. Nikam nespěchám. Dělám to, co mám na cestách nejradši – potuluju se kolem a nasávám atmosféru. Cítím se trochu jako místní. A přitom je všechno ve spoustě malých detailů tak kouzelně odlišné. Můj oblíbený pocit na cestování. 

Zastavuju se v obchůdku s čínským jídlem a vybírám si oběd. Trochu odlišný oběd v trochu odlišné čínské restauraci. Odnesu si krabičku s sebou a sním ji v parku u kostela na lavičce. Pak se potuluju dál.

A konečně řeka! A to „moje“ místo, které jsem těch pár dnů vídala jen z výšky, na cestě někam. Teď tu stojím i já. 

Labutě u řeky :)

Namočila jsem si nohy na mělčině. Pohladila si malého pejska, který mě přišel očuchat. Koupila jsem si zmrzlinu s příchutí granátového jablka. (Mňam!) Okukovala jsem přes vodu ostrov Donauinsel a jeho mrakodrapy. Prošla se bosá v trávě. Pozorovala labutě, pohupující se na vlnách.

A přišla jsem pozdě na sraz před odjezdem domů. O hodně pozdě. Ale Ben mě už naštěstí zná a s mojí neustálou zpožděností počítá. (A taky mě naštěstí miluje, jinak by mě asi už dávno zabil.)

A tak jsme za západu slunce vyrazili prázdnými silnicemi zpátky domů… a já si v sobě nesla atmosféru Vídně. Ne té turistické, ale obyčejné, každodenní Vídně. Kousek vypůjčeného života.

V ulicích potkáte spoustu zajímavých věcí.. stačí se jen dívat.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *