Najít narychlo v centru Vídně restauraci, která by nabízela aspoň jedno slušné vegetariánské jídlo, není tak jednoduché, jak by se zdálo. Je pátek večer a my kroužíme vídeňskými uličkami v marné snaze objevit takové zázračné místo.
Nakonec je naše snaha korunována úspěchem. Menu vyvěšené vedle dveří restaurace Bastei Beisl slibuje, že se tu najedí i nemasožravci. Zapadneme tedy do sklepních prostor. To jsme ještě nevěděli, že naše večeře bude přímo zážitková.
Číšník přináší jídelní lístek. Je to číšník nepříliš přátelský. Spíš než role číšníka by mu slušela pozice seržanta na nějakém vojenském cvičišti. Shlíží na nás nerudným zrakem, jako by se v duchu ptal: Co vy cizáci, děláte tady v MOJÍ restauraci?
Studujeme nabídku jídel a napůl přitom čekáme, že nám seržant, teda pardon, číšník, zavelí: „Čelééém vzááád… Pochodééém vchóóód!“ Překvapení – to jedno jediné vegetariánské jídlo, které na tabuli venku tak hrdě inzerovali, v nabídce není. No, nevadí, šišky s mákem z dezertového menu jsou taky dobré.
Objednáváme si čaj a čeká nás další překvapení. Kamarád ve své konvičce marně hledá něco jiného, než horkou vodu. Zeptal se tedy zdvořile, jestli by k tomu čaji mohl dostat i čaj. Výraz číšníka jasně sděloval, že to bysme teda chtěli moc.
Čaj byl i přesto donesen a číšník odkráčel s objednávkou jídla. A dokonce se při tom i pousmál! „Vidíte, nakonec přece jen není tak špatný,“ prohlásila jsem rozjařeně. V optimistickém rozletu mě zarazil Benův výraz nevěřícího úžasu. „On… on mi celou dobu, co jsem si objednával, stál na noze!“
Ostatní hosté oné vídeňské restaurace se ten den asi hodně divili, proč tři Češi brečí smíchy s hlavou na stole. :D
