Dobrý příběh z cest většinou začíná nějakým průšvihem. V tomhle ohledu vás ale zklamu. Tentokrát jsme nic nezapomněli, nám neujelo, celých pět dnů nám s výjimkou jedné malé bouřky svítilo sluníčko, ubytování bylo naprosto úžasné, a v ulicích Českého Krumlova jsme byli skoro sami. Co víc si přát? Možná jen trochu času navíc.
Český Krumlov je krásné město. Při jeho návštěvě jsem ale měla občas pocit, že jsem ve městě duchů. Spodní část každého domku byl obchod s oblečením nebo suvenýry, případně restaurace. Horní část prakticky každého domku byl penzion. Tohle není město zařízené na normální život. Krví, proudící v jeho žilách se stávají až davy turistů. Bez nich působil Krumlov tak trochu bezprizorně. Ptala jsem se Bena, kolik si myslí, že tu asi tak bydlí lidí. Doopravdy bydlí. „Padesát až sto,“ odpověděl.
Tohle už není místo, kde se žije. Český Krumlov mi připadal trochu jako krásná kulisa nachystaná pro představení, které teprve začne. Ale líbilo se mi tu mnohem víc, než kdybych se tu musela přetlačovat s davy.
Historické centrum Českého Krumlova se rozprostírá ve dvou zákrutech řeky Vltavy. Ve čtvrti Latrán, kde žil hradní personál, najdete slavný krumlovský hrad, zatímco čtvrt Parkán, která sloužila spíše obchodníkům, leží na protějším břehu. Obě se skládají z malých, romantických domků a jsou součástí světového dědictví UNESCO.
Hned první den jsme se vydali bloudit uličkami a zjistili jsme, že vlastně není moc zabloudit kam. Centrum je vážně maličké a ať jsme šli kamkoliv, většinou jsme dorazili k hradu.
Překvapilo mě, že historické centrum je vlastně dost maličké a dá se projít docela rychle. I naším „průzkumnickým“ tempem. Přitom místní hrad je druhý největší v republice hned po tom pražském, a prý by ho místní byli vybudovali i větší, kdyby se nebáli, že si znepřátelí Prahu.
Jen malý kousek od brány do historického centra jsme po levé ruce objevili řemeslnou uličku. Z obchůdků různých řemeslníků jich bylo otevřených jen pár. Obhlédli jsme kožené výrobky a nakoupili pár suvenýrů v kovárně. Mrzelo mě, že není otevřená knihvazačská dílna, ta by mě zajímala nejvíc, ale při žádném z průchodu městem jsme ji otevřenou nezastihli. Zato tu o víkendu vyrostl řezbářský stánek, ve kterém milý pán prodával ručně vyrobené formičky na těsto a razítka na jeho zdobení.
Kousek od řemeslné uličky už nás po pravé ruce vítal vchod na hrad. Jeho příkop obývají dva medvědi, a pravdě řečeno jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. I když místní je prý milují a všemožně finančně podporují, a každý návštěvník se tu zastaví, aby se na ně podíval, nedokážu říct, jestli je pro ně takové místo vhodným prostředím.
Do pěti hradních nádvoří je vstup volný a dá se jimi projít až dozadu do barokních zahrad, ve kterých je i slavné divadlo s otočným hledištěm. To jsme nakonec neviděli, protože do zahrad jsme jen nakoukli. Zrovna v ten večer se tam konalo představení, a tak hlídač úderem šesté začal vyhánět kochající se skupinky a páry ven. Byl to taky jediný večer, kdy jsme hradem viděli procházet větší než malé množství lidí. Pak už jsme se do zahrad nedostali, byli jsme zaměstnání pobíháním po jiných zajímavých místech. Možná sem jednou taky zajdeme na představení.
Z Plášťového mostu, překlenujícího hradní příkop, je nádherná vyhlídka na město dole. Je to jeden z nejfotogeničtějších pohledu na Krumlov. Za hučícím splavem se rozprostírá město, ze čtvrti Parkán vyčuhuje věžička kostela. Plášťový most je fotogenický i z pohledu zezdola, je totiž postavený jako viadukt.
Moc pěkná vyhlídka je taky z hradní věže, za tu si ale už musíte zaplatit. Je možné koupit si vstupenku jen na věž nebo kombinovanou s hradním muzeem. My jsme si vybrali druhou možnost, ale muzeum jsme jen prosprintovali, abysme se na věž stihli dostat, než ji zavřou. Nakonec jsme z ní odcházeli poslední, a pán, který za námi zamykal dveře, nám povykládal ještě pár místních zajímavosti.
Do vnitřních prostor hradu se dá dostat jen s organizovanou prohlídkou. Na tu je dobré si koupit lístek předem na netu. Jsou tu dvě prohlídkové trasy. Trasa I. zahrnuje renesanční a barokní apartmány, zatímco trasa II. vede skrz apartmány rodu Schwarzenbergů z 1. a 2. poloviny 19. století a končí prohlídkou chodeb Plášťového mostu.
My jsme se vydali na trasu I. a musím říct, že výklad byl dost zajímavý. Dozvěděla jsem se různé kuriozity, například že děti se malovaly s dospělými obličeji, protože se věřilo, že se díky tomu dospělosti dožijí. Neexistovaly dětské šaty, malé vznešené slečny nosily zmenšenou variantu dospělých šatů, které vážily mnoho kilogramů. Postele byly krátké, protože se spalo v polosedě. Existovala pověra, že pokud si ve spánku lehnete, do rána zemřete, protože ležení je poloha nebožtíků. V jedné z místností stojí honosný pozlacený kočár, kterým nikdy nikdo nejel. Nechal ho vyrobit Jan Antonín z Eggenbergu, který jím vezl dary pro papeže Urbana VIII. Prohlídková trasa byla zakončená v maškarním sále, jehož zdi pokrývají malby veselících se maskovaných návštěvníků plesu v životní velikosti.
Během našeho proplétání se uličkami Krumlova jsme občas zapadli do některého z muzeí. Do Muzea obchodu můžete vejít bez vstupného a prohlédnout si několik místností plných zboží, které se tu dřív prodávalo. Je to prohlídka tak na čtvrt hodiny. Maličké Muzeum vltavínů má výstavní sbírku různých kousků tohohle nerostu ve všech možných tvarech a velikostech, vystavených v krásně nasvícených vitrínách uprostřed tmavé místnosti. Uvidíte tu osmiminutový film, který vám vysvětlí, jak vltavíny vznikají a kde se dají najít, a můžete si tu vyzkoušet i simulaci dopadu meteoritu.
Vedle Regionálního muzea je terasa, na kterou jsme náhodou zabloudili a byli nadšení. Je z ní nádherný výhled na Český Krumlov zase z jiného úhlu, než ten od zámku. V Regionálním muzeu najdete expozici o historii Českého Krumlova od pravěku až do současnosti. V době naší návštěvy tu probíhala také výstava “Se lvem za svobodu – Československá samostatná obrněná brigáda za II. světové války”, která sem prý nalákala dost lidí. Ben z ní byl nadšený. Mě dovnitř ale nalákal hlavně velký keramický model Českého Krumlova tak, jak vypadal kolem roku 1800.
Prohlédli jsme si také kostel svatého Víta, který je dominantou Parkánu. Je to pozdně gotický kostel, postavený mezi lety 1407 – 1438. Vznikl přestavbou staršího kostela, protože ten už nedokázal pojmout množství věřících ze stále se rozrůstajícího města.
Zašli jsme si i k synagoze, která byla postavena v roce 1909 a byla to první stavba v Rakousko-Uhersku, u níž použita železobetonová konstrukce, ale bohužel nebyla otevřená.
Nejvíc nám všichni, od rodičů, kteří Krumlov navštívili nedávno před námi, až po taxikářku doporučovali restauraci Papa’s Living Restaurant, která má terasu na břehu Vltavy. Vaří se tu opravdu dobře, a tak ji můžu doporučit dál. Během našeho pobytu jsme se sem vraceli. Jako vegetariánské jídlo tu měli tagliatelle s hříbky ve smetanové omáčce. Fajn jídlo a příjemnou obsluhu měli také v pizzerii Nonna Gina a dobrou zmrzlinu v cukrárně u synagogy.
A mezi tím vším chozením a prohlížením je potřeba se dobře najíst. V Krumlově nebyl problém najít restauraci s nabídkou pro vegetariány. V restauraci Jakub Restaurant & Café měli výborné hříbkové rizoto a jako bonus jsme si mohli prohlédnout malby „obyvatel“ domu číslo 54, kteří jsou nakreslení, jak vyhlížejí z oken. Podobné obrázky v oknech jsme viděli porůznu napříč Českým Krumlovem. Že by jedna z místních zajímavostí?
Jeden den jsme si z Krumlova odskočili k Lipnu na Stezku v korunách stromů. Vždycky jsem na ni chtěla jít, a když jsem zjistila, že je od Českého Krumlova vzdálená jen půl hodiny jízdy, neváhala jsem a přesvědčila Bena, abysme si tam zajeli.
Ke stezce jsme vyjeli lanovkou. Dá se sem ale dojít i pěšky. Předložili jsme lístky, které jsme si koupili dole, a pak už jsme mohli stoupat po dřevěném chodníčku výš a výš. Občas nás cedulka po straně stezky upozorňovala na to, v jaké výšce se zrovna nacházíme a jak staré jsou stromy pod námi. Místy nás překvapily dřevěné sošky různých ptáků sedících na zábradlí.
Stezka měla několik naučných zastávek s informačními panely. Mohli jsme se tu taky vrátit do dětství na různých opičích dráhách, na které se dalo odbočit z hlavní stezky. Bylo zábavné sledovat, jak i dospělí odložili všechnu vážnost a poskakovali z jedné pohyblivé plošiny na druhou nebo balancovali na laně. Samozřejmě jsme si to museli taky vyzkoušet. Nebylo to zase až tak těžké. Klíčem k udržení rovnováhy bylo nedívat se skrz záchrannou síť dolů. Z té výšky se vám mohla snadno zatočit hlava.
Na konci se stezka stočila do spirálového stoupání na rozhlednu, která tenhle stromový zážitek zakončovala. Z vrcholu jsme mohli vidět přehradu Lipno, šumavské lesy, a někde v dáli se rýsovaly Alpy. A pak přišla ta nejlepší část – z rozhledny jsme mohli sjet dolů tobogánem! Lístky na něj se kupují zvlášť u vstupu na stezku. Když jsem viděla tu výšku, docela jsem se vyděsila. Ale protože jsem se na tuhle jízdu vážně těšila, s bojovým pokřikem „Nebudu se bát! Užiju si to!“ jsem se vrhla dolů. A užila jsem si to. Jízda nebyla moc rychlá – právě tak akorát – a za chvilku mě tobogán vyplivl u paty stezky, čímž završil dnešní zážitek. Ještě jsme poobědvali v místní restauraci, nakoupili pár suvenýrů, a jeli jsme zpátky do našeho Krumlovského „domova“.
Celá tahle cesta byla moc příjemný zážitek. Český Krumlov byl prostě fajn a vidět ho bez davů byla příležitost, jaká se naskytne jednou za život.
