Filozofování,  Tenerife

Ostrov snů a splněných přání

Vzduch tu opravdu voní stejně jako předtím.

Jsme znovu na Kanárských ostrovech, v zemi věčného jara. A jako by se nic nezměnilo. Moře šumí, sluníčko svítí, všechno je zajímavé a nové a inspirující…

A přitom to původně byl jen sen.

Minulá zima byla tak strašlivá, že jsem se rozhodla, že tohle už nikdy víc. Zimní deprese, úzkosti, díky kterým jsem sbalená do klubíčka ječela hrůzou. Každá minuta byla k nepřežití.

Rozhodla jsem se, že je to poslední zima, kterou celou trávím v České republice. Myslela jsem si ale tehdy, že je to jen wishful thinking. Něco, co si přeju, ale stejně nemůžu mít, protože to můj psychický stav prostě nedovolí.

Celé mi to přišlo jako bláznivý plán. Léto jsem strávila tím, že jsem bojovala se svými démony, aby mi dovolili strávit aspoň pár dnů v kuse na chatě – a to je prostředí, které už aspoň trochu znám, přestože je nové. Díky tomu bylo moje cestovací sebevědomí na nule. Když nezvládnu ani tohle, jak bych mohla zvládnout někam doopravdy jet?

Ale během covidu jsem byla tak na dně, že jsem se rozhodla: Poletím za každou cenu.

Bylo to celé šílené. Začátkem léta jsme si rezervovali apartmán na skoro celý listopad. Samozřejmě s možností ho zrušit zdarma, kdyby to prostě nešlo. Koncem léta jsme si pořídili letenky. Samozřejmě s možností přesunutí termínu nebo zrušení. A celou dobu jsem si říkala, že to nepůjde. Byla jsem o tom přesvědčená. Myslela jsem na to skoro každou bdělou chvíli – chci jet, musím, jet a přitom si neumím představit, že bych jet mohla.

Jednou jsme se moje už psychické problémy pokusili „prolomit“, před pár lety, lednovou cestou do Malagy. Řeknu jenom to, že nebyla dobrá. A to je eufemismus.

Před Covidem jsem zvládla pár dnů v Drážďanech a byla jsem šťastná jak blecha – než se díky téhle šíleně situaci moje psychika znovu sesypala jako špatně postavený domeček z karet.

Tohle září jsme vyrazili na testovací výlet do Českého Krumlova. Těch pár dnů byla první a poslední zkouška před celou tou kanárskou měsíční cestou – nejdelší cestou, jakou jsme kdy absolvovali, v možná nejhorším stavu, v jakém jsem kdy jela.

A víte co? Bylo to naprosto úžasné. První noc byla trochu těžká, ale celý Český Krumlov jsem si opravdu moc užila. Tak moc, že mě to samotnou překvapilo. Tak moc, že najednou se z Kanárských ostrovů místo něčeho, co mě neustále straší, stalo něco, co půjde. Získala jsem sebevědomí, že to zvládnu. Sama jsem tomu nemohla uvěřit.

A najednou se to dělo.

Let byl náročný, letadlo bylo plné, všude kolem spousta lidí. Připadala jsem si v té malé konzervě namačkaná se spoustou lidstva a se svojí sociální fobií dost klaustrofobicky. Ale zvládla jsem to! A pak už jsme konečně byli tady.

Ubytování jsem se bála nejvíc. Když jsem nedávno obdržela svoji autistickou diagnózu, začalo být jasné, proč s novými místy vždycky tolik bojuju. Začala jsem to brát jako něco, s čím prostě musím počítat. A tak jsme si vybrali to nejhezčí ubytování, jaké jsme dokázali najít, protože to vždycky pomůže. A pak jsme doufali v nejlepší.

A to nejlepší se stalo. Jsem tu a zatím mi je tu dobře. Sice jsem už po malých výletech tak unavená, že u večeře pravidelně usínám s hlavou v talíři, ale jsem tu.

Ještě nekřičím hop, protože jsem úplně nepřeskočila. Uvidíme, jak to tu budu zvládat delší dobu. Taky jsem hned zkraje zjistila, že to musím brát o hodně víc zvolna, než jsem myslela. Před cestou jsem prozkoumala spoustu destinací a naplánovala spoustu výletů. Teď se musím smířit s tím, že to není realistická možnost. Dneska jsme se bavili o tom, že si tu každý vybereme dvě věci, které nás zajímají nejvíc, a za těmi vyrazíme.

V koutku duše stále doufám, že to půjde a že tu zažiju všecko to, co jsem chtěla zažít. Spíš si ale myslím, že se tu budu učit smiřovat se s věcmi takovými, jaké jsou. Včetně mého stavu. Hlavně mého stavu. A být vděčná, pokud to tu vydržím celou dobu a budu se u toho cítit aspoň trošku dobře. Protože už to je víc, než v co jsem původně doufala.

Držet se zkrátka pro mě není úplně lehké – když jsem na novém místě, chci být úplně všude a vidět úplně všecko. Ale život už má tak nějak ve zvyku učit nás věci, které lehké nejsou.

Prozatím mám hlavně radost, že jsem tu. Že jsem to zvládla i přes všechny problémy, které nebyly malé. A to už je důvod k velké radosti. My jsme opravdu tady! :)

A takhle to tu u nás vypadá :)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *