Poslední den v Amsterdamu se naše cesty znovu rozdělily. Jednak proto, že Ben s mamkou se chystali na brzký start, zatímco já jsem ještě doléčovala nachlazení a potřebovala se vyspat. A druhak proto, že jakožto chronicky nezávislý průzkumník jsem toužila i tohle nové město napoprvé poznat po vlastní ose.
Kromě toho, že jsem chronický nezávislý průzkumník, jsem ale i chronický chaotik, a tak moje sbližování s Amsterdamem bylo bohaté na zážitky už od samotného začátku – tedy přesně od okamžiku nastoupení do tramvaje.
Nadšeně jsem vyhlížela z okénka ty slavné amsterdamské kanály. Paní, co seděla vedle mě, si všimla mého zaujetí, a a dala se se mnou do řeči. Stihly jsme spolu probrat krásy Amsterdamu, přednosti měst, ze kterých odkud pocházíme (paní byla z Coppenhagenu, i když žije tady), období komunismu, práva sexuálních menšin a to, že bych prý měla mít lepší plán, co chci vidět. (Jo, já vím, na to, jaký jsem předem vždycky obsesivní shromažďovač informací, nakonec na místě stejně většinou hodím půlku plánů do větru, vpadnu někde do ulic a uliček a nechám se svést z cesty tím, co mě právě zaujme.)
Když jsem dorazila na svoji zastávku, tramvaj sebou trhla a já jsem upadla přímo na jednoho nešťastného mladíka, který to naštěstí vzal jako gentleman. A i když se mi pak podařilo nabrat fyzickou rovnováhu, vyvedlo mě to z té duševní natolik, že jsem nedokázala najít zařízení, kde se má odpípnout lístek před výstupem z tramvaje. (Tohle je jedna z divných specialit některých měst, nejen Amsterdamu, ale například i Benátek, kdy se lístek označuje nejen při nástupu, ale i výstupu.) Jak jsem tak divoce mávala lístkem všude kolem, zachránil mě jiný mladý muž a ukázal mi, kam mám lístek přiložit. Nato ale nestihl sám vystoupit a tramvaj ho přivřela do dveří. A tohle jsou moje interakce s lidmi v kostce.
Vyskočila jsem tedy z tramvaje v centru na náměstí Dam, pokochala se tím, jak před palácem, ve kterém podle paní z tramvaje sídlil Napoleon a občas se tam zdržuje i královská rodina, stojí lunapark houpačkami a kolotoči… taková malá miniMatějská. Co si o svém výhledu z okna asi myslí korunované hlavy?
A pak jsem byla na místě. Konečně sama v Amsterdamu, městu kanálů, Benátek severu… Návštěvníci Paříže mívají občas pařížský syndrom, já jsem měla zřejmě syndrom amsterdamský – nějak jsem si tohle město děsně zidealizovala a představovala jsem si ho jako idylickou spleť poklidných uliček a malebných kanálů, kolem kterých jezdí usměvaví lidé v pohodovém tempu na barevných kolech… No, a ono je to přece jen velkoměsto.
Takže, jak se mi to tak už stává, obratem jsem se ztratila. Rozhlédla jsem se kolem a viděla oficiálně vypadajícího člověka, který měl na sobě reflexní vestu. A tak jsem se ho vydala zeptat na cestu. Co na tom, že to nakonec nebyl žádný policista nebo někdo takový, ale jen tam opravoval tramvajové koleje?
Byl ale děsně milý a ochotný. A asi to na něm bylo vidět. Ještě než jsem se odhodlala zeptat, předběhly mě jiné dvě turistky, takže jsem si na něj musela vystát frontu. A on nás všechny nejenže neposlal do háje, ale trpělivě rozeslal příslušnými směry a odpověděl na všechny otázky.
Aspoň v tomhle se moje představa nepletla. Na těch místních pohodových lidech něco bude. A taky kola, kola tu jsou úplně všude. Kola všech barev a tvarů. Kola jedoucí po ulici, kola využitá jako designové květináče… Prostě kola kam se podíváš.
Na cestě směrem ke květinovému trhu jsem pak potkala japonského turistu, který se mě ptal na cestu do centra. Ukázala jsem mu směr, kterým se podle mých nejlepších znalostí a vědomostí centrum nacházelo, ale protože znám svůj orientační (ne)smysl, ještě jsem ho pro jistotu nasměrovala, ať se ještě zeptá támhle toho pána v reflexní vestě. Chudák opravář tramvajových tratí měl asi rušný den :)
Pak jsem se vydala prohlédnout si Bloemenmarkt, plovoucí trh s květinami. Bohužel, stánky byly sice zajímavé tím, že plavaly na kanálu, ale zevnitř to nebylo vidět a vypadaly úplně stejně jako jakákoliv jiná tržnice s turistickými suvenýry, jenom hodně rozkvetlá. Ale splnila jsem jeden z cílů mise, koupit pravé holandské tulipánové cibulky, které jsem si mohla sama namíchat z kastlíků s různými odrůdami. Představa suvenýru, co mi doma vykvete, mě nadchla – a tak nějak jsem si až po návratu uvědomila, že tuhle sezónu už asi fakt nevykvetou, a že vlastně vůbec netuším, jak se tulipánové cibulky skladujou, jak se o ně starat, a jestli je můžu mít v truhlíku na balkóně… Nevíte někdo, jak se pěstujou tulipány? :)
A protože se mi metoda reflexních vest tak dobře osvědčila, použila jsem ji pak i podruhé, když jsem hledala nejrychlejší spojení do muzejní čtvrti, protože jsem jako obvykle měla zpoždění. Druhý pán s reflexní vestou ani nemluvil anglicky, ale byl taky milý a ochotný, trpělivě naslouchal tomu, co po něm asi chci a pak mi vyťukal číslo příslušné tramvaje na mobilu… i když teda ta tramvaj zrovna nejela, možná to byla ta trať, co opravovali. :D Ale pro jistotu jsem si nechala potvrdit i směr a vzdálenost pěšky, takže jsem nakonec (k mému vlastnímu údivu) dorazila včas tam, kam jsem potřebovala.
A ještě jsem se cestou stačila úplně náhodou přidat k pochodu za vědu. Fakt. Chtěla jsem na něj jít v Praze, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že na něj takhle náhodou narazím uprostřed Amsterdamu. A tak si průvod našel mě, a Já jsem v něm spokojeně kráčela až k muzeu Van Gogha, kam jsem dorazila přesně na sraz s ostatními ve 14:00. Jaká je šance, že se něco takového stane? (Ti, co mě znají, správně dodávají: Jaká je šance, že se stane něco takového, jako že dorazím někam včas? :D)
A pak už byl čas na vstup do muzea. Po pravdě řečeno – nikdy jsem si neuměla muzea moc užít. Sice jsem čas od času někam šla a snažila se cítit kulturně, ale prostě mi to nikdy nešlo. A přitom zrovna muzeum Van Gogha byl možná můj nejsilnější zážitek z Amsterdamu.
Možná je to tím, že je celé poskládané jako příběh. V přízemí je obecný úvod, a pak už postupujete víceméně chronologicky, od nejnižšího patra s ranými obrazy až do nejvyššího s posledními malbami, a ke každému sálu a velké části obrazů je tu stručné vyprávění. Taky dopisy, myšlenky, fotky a příběhy rodiny, demonstrace výtvarných technik…
Je to vyprávění, které člověka vezme za srdce, život člověka zapáleného pro svoje umění, citlivého, utrápeného – a ve své době absolutně nepochopeného. U jednoho z posledních obrazů jsem četla citát z dopisu, ve kterém Van Gogh psal, že neví, jestli se může doopravdy považovat za malíře, a když na to myslí, je mu tak těžko, že mu padá štětec z ruky… Musím se přiznat, že jsem se tam málem rozbrečela. Přála bych si, aby existovalo cestování v čase, a aby bylo možné ho vzít sem, na tohle místo, kde na všech zdech visí jeho obrazy a lidi se sem sjíždějí z celého světa…
Na závěr dne jsme se ještě vydali na plavbu po amsterdamských kanálech. Vybrali jsme si k tomu společnost Blue Boats, která měla dvě velké výhody: Jednak na jejich lodích poskytují komentář k tomu, kolem čeho proplouváte, v mnoha jazycích a mimo jiné i v češtině. Druhý důvod byl důležitý především kvůli mojí věčné zmrzlosti a chladnému amsterdamskému dubnovému počasí. Lodě Blue Boats jsou totiž kryté a vytápěné.
Pomalým tempem jsme míjeli různé amsterdamské zajímavosti. Věděli jste třeba, že mnoho domů lemujících kanály je nakloněných směrem k vodě? Není to jen tím, že by dřevěné kůly v jejich základech s věkem chátraly. Náklon mnoha domů v historickém centru města je záměrný. Když bylo totiž v úzkých domcích s ještě užšími schodišti potřeba přestěhovat nábytek nebo jiné rozměrné předměty nahoru, šlo to nejlíp venkem. Nakloněné domy mají na fasádě vyčuhující trám s hákem na konci. Na hák se uvázal provaz a jeho pomocí se nábytek vytáhl do vyšších poschodí. Kupci takhle také často přemisťovali do podkroví zásoby svého zboží. Domky jsou tedy nakloněné proto, aby vytahované předměty nenarážely na fasádu, nerozbíjely okna v nižších patrech a snadněji se dostaly nahoru.
Podívali jsme se i do přístavu a nakoukli z dálky na otevřené moře, a pak vyrazili zas zpátky. Ale to už jsem malebné kanály únavou pomalu přestávala vnímat. Dorazili jsme na ubytování a zapadli do postele. Zítra nás čeká cesta domů…
Ale bez trochy chaosu na rozloučenou se zřejmě neobejdeme. V den odletu čekáme na autobus směr letiště. Čekáme a čekáme a začínáme být celkem nervózní. Měl přijet už před deseti minutami… Před dvaceti… Nestihneme let! V mírné panice voláme Uber. Auto s cedulkou “Taxi” dorazí po chvíli a my do něj rychle naskáčeme. Řidič se na nás ale jen kouká a nijak se nemá k odjezdu. Nakonec pronese: “Vy asi chcete ten Uber, co stojí přede mnou.”
Přeběhneme do nenápadného černého auta bez cedulky “Taxi”. Řidič Uberu má z naší historky náramnou zábavu. Když vystupujeme, loučí se s námi slovy: “Hlavně nenastupte do špatného letadla!”
Naštěstí jsme se tentokrát trefili. Nashledanou, Amsterdame! Tak zase příště.
