Měla jsem sen. Sen o jaru. Sen o rozkvetlých lánech tulipánů pod stromy zelenajícími se novými listy. Sen o květinovém ráji, kde se můžete procházet po pěšinkách uprostřed krásy, která bere dech, mezi výbuchem barev, probouzejícím se jarem. Jen já a divukrásná příroda. Chtěla jsem navštívit Keukenhof.
A teď jsme tady. Na obřím parkovišti vyplivují turistické autobusy zástupy lidí. K branám se táhne nekonečná fronta a za nimi vyhrává jakási příšerná cirkusová hudba. Pro samé lidi tu není k hnutí. O tomhle že jsem snila?
Rychle proklouzneme dovnitř, protože jsme si chytře koupili vstupenky předem na netu. Z těch davů mám až mžitky před očima. Tohle není můj jarní sen! Tohle je Václavák! Cítím se okradená.
Keukenhof. Největší jarní zahrada v celé Evropě. V patnáctém století tu bývala kuchyňská zahrádka zámku Teylingen. Základ parku položili v roce 1857 zahradní architekti Jan David Zocher a jeho syn Luis Paul Zocher, když navrhli dnešní anglickou zahradu. Keukenhof se v současné podobě zrodil díky úsilí dvaceti obchodníků s jarními cibulovými květinami, kteří v roce 1949 přišli s plánem využít park jako výstavní prostory. Výsledek byl úžasný. Dnes je tu pět pavilonů pojmenovaných po členech královské rodiny, 32 hektarů parku protkaného potůčky a cestičkami, 7 milionů cibulek, které tu každoročně na dva měsíce rozkvetou.
Kdysi jsem zahlédla fotky téhle nádhery na internetu a od té doby jsem toužila se sem podívat. Jenže na těch fotkách nebyla ani noha.
Proběhneme největší tlačenicí za branou a zapadneme mezi stromy směrem k menším cestičkám. Tady je lidí o něco méně. Pomalu začínám přece jen vnímat krásu tohohle místa. Kamkoliv pohlédnete, můžete se kochat jiným zajímavým výhledem. Barvy, tvary, obří obrazce z radostně zbarvených květin. Narcisy, hyacinty, krokusy a samozřejmě tulipány, tulipány všude kolem. I když tu nejsme sami, jak jsem si naivně malovala, přece jen je tu pěkně. Obdivujeme skvostně naaranžované záhony, smějeme se kýčovitým altánkům, a pak se u nich přesto vyfotíme. Procházíme různé části zahrady: japonskou, anglickou, historickou… Skáčeme po kamenech v okrasném jezírku. Kocháme se.
Později jsem se dozvěděla, že jsou dva dny, které jsou v Keukenhofu nejrušnější v celém roce. Velikonoční pondělí a den, kdy se koná přehlídka Bloemencorso. Dny, kdy se do parku někteří návštěvníci ani nedostanou, protože je naplněna jeho kapacita. Hádejte, kdy jsme tu byli my. :D Samozřejmě jsme se trefili přesně do toho druhého z nich. Když se těmhle rušným dnům ale vyhnete a přijdete sem brzo ráno, těsně po otevření, možná prožijete můj květinový sen. Sen o jarní kráse bez lidí. Já vím, že to tak příště udělám.
Navštěvujeme výstavní pavilony. Je v nich o něco tepleji než venku, v chladném holandském dubnovém dni. Vevnitř jsou vystavené různé odrůdy tulipánů, růží, lilií… Všude kolem jsou květinová aranžmá, často ještě kýčovitější, než altány venku. Aspoň je na co se dívat.
Usedneme do výklenku do rohu a sníme svačinu s výhledem na potůček venku. Unaveně si lehnu na lavičku. Kolem projede paní na vozíku. Naše oči se setkají a vyměníme si úsměv. První z mnoha v tom dni.
Střídavě procházíme mezi vynalézavě upravenými záhony tulipánů venku a výstavními halami, ze kterých má každá vlastní tematiku. Je tu hodně lidí, to je pravda. Musíme se mezi nimi proplétat, legračně se kroutíme, aby se nám podařilo vyfotit snímek, na kterém nikdo není. Stejně jako všichni ostatní kolem. Rozesměje mě to. Tyhle obrázky budou dál šířit mýtus o liduprázdném květinovém snu. No a co. Vždyť sny jsou přece krásné.
Kolem projde rodina, uprostřed ní se veze starší pán na pojízdném lůžku. Usmívá se. Ten úsměv se mnou zůstane, odvezu si ho až domů. Všichni se tu usmívají.
Dnešek byl možná plný lidí, ale také byl plný úsměvů. A není tohle jen jiný druh snu? Tenhle se vám může splnit.
Tohle místo možná nebylo vším, co jsem chtěla, nebylo vším, co jsem si představovala, ale tak je to na cestách koneckonců vždycky. Na tom nezáleží.
Keukenhof má úsměv pro každého.
