Domek pro panenky a houfy černookých králíčků

Amsterdam, pět hodin ráno. Je těsně před svítáním. Ani nevím, co mě vedlo k tomu, abych sem vyběhla, když jsem se uprostřed spánku probudila. Stojím venku před dveřmi bosá, jen v ponožkách a poslouchám zpěv ptáků. Celá čtvrť ještě spí a vzduch voní dobrodružstvím.

Bydlíme v domečku pro panenky. Je poskládaný z modulů, které vypadají jako několik dopravních kontejnerů postavených na sebe. Celé sousedství je takových domků plné – jako by si tu někdo hrál s obřími kostkami. Máme i malinkatou zahrádku, ve které divoce kvete keř magnólie. A v šuplíku mého nočního stolku mě přivítal pravý amsterodamský joint. Že by pozornost podniku? :)

“Naše” čtvrť je zřejmě převážně indická. Zjistili jsme to na procházce, když ve skoro každé zahrádce stála soška Buddhy – a pak v lokálním supermarketu plném indických specialit. Nevím, jak se ty placky plněné sýrem jmenovaly, ale byly prostě dokonalé.

Domeček pro panenky je malinkatý hotel. Jsou v něm tři pokoje. My jsme si pronajali dva z nich – jeden pro mě s Benem, druhý pro jeho mamku. Zmiňovala jsem se už, že jsme do Holandska jeli s Benovou mamkou? Stalo se to vlastně tak trochu náhodou. Já jsem hrozně chtěla vidět rozkvetlý Keukenhof, ona hrozně chtěla vidět rozkvetlý Keukenhof a chudák Ben ani moc nechtěl vidět rozkvetlý Keukenhof, ale bylo mu jasné, že bude muset. A aby tam nemusel jezdit s každou z nás zvlášť, rozhodli jsme se pro společnou výpravu.

Ve třetím pokoji bydlel jiný mladý pár, ale vypadalo to, že se nás bojí. Vážně nevím proč. :) Sotva se s námi pozdravili na schodech a hned prchali ven. Měli jsme tak celý domeček víceméně jen pro sebe, a tak jsme toho využívali a trávili příjemný čas v miniobýváku, poklidně si vařili v minikuchyňce a vůbec se tu cítili jako doma.

První večer po příletu se Ben s mamkou vydali prozkoumávat Amsterdam. Já byla stále ještě přešlá ze svého předchozího střetnutí s bacily, a tak jsem si místo toho lehla a později vyrazila na malou procházku po okolí.

Jako spousta prvních zážitků na novém místě, i ta se ale ukázala jako naprosto kouzelná. Zabloudila jsem totiž do velkého přírodního parku, kde právě rozkvétaly stromy, zurčely potůčky – a mezi tím vším volně poskakovaly snad stovky černookých králíčků, od dospělých ušáků až po drobná králičí miminka.

Toulala jsem se kolem a zabloudila jsem do několika úžasných zákoutí, kde okolorostoucí vrby skrývaly pohled na vodní hladinu před zraky případných kolemjdoucích, a snila jsem. Občas na mě odněkud vyskočil králíček, roztomilý jako plyšová hračka. Večer se v oknech domů u vody rozsvěcela růžově měkká světla a já si představovala, jak krásné by tu asi bylo bydlet – aspoň na chvíli.

Takhle sním v každé nové zemi. Pokaždé je to jiné a pokaždé krásné. Dobrou noc!