“To je škoda, na sólo cestu se asi nikdy nevydám, na to, jet sama nemám,” povzdechla jsem si jednoho zimního večera u čtení jakéhosi cestovatelského blogu. Druhý den ráno na mě vyskočila akce Volotey – letenky do Toulouse v srpnu za 2 eura. A ještě než jsem si uvědomila, co vlastně dělám, moje ruka mačkala tlačítko „Koupit“.
A nezůstalo u Toulouse. Protože nic nedělám polovičatě, ulovila jsem v akci ještě letenky do Marseille. A tak jsem najednou jednoho krásného květnového odpoledne seděla v letadle směr jižní Francie.
Celý týden před odletem jsem umírala úzkostmi, ale jakmile jsme se vnesli do oblak, uvědomila jsem si že je to úplně stejné, jako cesta ve dvou – jen vedle mě nesedí Ben.
Po příletu jsem se rozhodla mluvit francouzsky a důkladně tak zmátla paní, která prodávala lístky na letištní autobus. Nakonec se všechno vyřešilo pár anglickými slovíčky. Příležitost si potrénovat francouzštinu jsem měla vzápětí ještě jednou, když jsem na Gare Saint-Charles hledala dobře skrytý vchod do metra. Nakonec mi pomohla skupinka francouzských puberťáků, kteří posedávali kolem.
Dojela jsem do cíle, dala si v blízké kavárničce crêpe a vydala se směr ubytování. Klíče mi měla předávat slečna, která v pokoji bydlela přede mnou. Trochu jsem se jí bála, připadala mi naštvaná. Dala jsem si sprchu, uvařila jsem si čaj a nabídla i jí. Když se chcete s někým seznámit, není nad čaj. Věci ovšem začnou být zajímavé, když je ten čaj pu-erh. “To vypadá jako čokoláda,“ zaradovala si slečna, když jsem jí nabídla lisovanou kostičku. Když ho ale ochutnala, vytřeštila oči a zrazeně prohlásila „Tohle ale nechutná ani trochu jako čokoláda!“ Znalci totiž tvrdí, že pu-erh chutná jako dalajlámovy ponožky. Jiní ale trvají na tom, že je to nespravedlivé nařčení, protože pu-erh ve skutečnosti chutná jako hlína.
Nad čajem jsme probraly všechno od půvabů Marseille a nástrah, které tu číhají na samotnou ženu („Když budeš mít na sobě plavky, nenechají tě místní muži na pokoji,“) a životní filozofie (shodly jsme se, že jsme obě „tak trochu buddhistky.“) Ukázalo se, že slečna nebyla vůbec naštvaná. Byla jen Němka. A protože neuměla anglicky tak dobře, zdálo se mi že mluví hodně úsečně.
Když se moje nová kamarádka rozloučila a posbírala se k odjezdu, vyrazila jsem na obhlídku města. První kroky v neznámém prostředí! Radost! Vzrušení! Nadšení!
…chce se mi čůrat.
Se svým miniaturním močovým měchýřem jsem tak trochu cestovatelka od záchodu k záchodu. Takže jsem vyšla z domu a okamžitě se začala rozhlížet, kde bych si mohla odskočit. Padl mi do oka nedaleký smoothie bar. Koupila jsem si smoothie, vypila smoothie, odskočila si, a přitom zjistila, že vlastně vůbec nejsem ve smoothie baru, ale v dojo bojových umění, kde náhodou taky prodávají nápoje. Ale obsluha byla příjemná, záchod funkční, takže se z téhle tělocvičně stala moje pravidelná čůrací centrála.
Pak už jsem se mohla v klidu a nerušeně vydat do přístavu. Tam mě překvapila podivuhodná podívaná. Přístav byl plný lidí. Tančili.
Na břehu moře stála budova s otevřenými stěnami a zrcadlovým stropem, ve kterém se odráželo dění dole, a pod ním vířily, pohupovaly se a prolínaly řady tanečníků. Byla to hypnotická podívaná.
Po nějaké době tance vystřídala capoeira. Dvojice bojovníků předváděly taneční souboj, kolem nich kruhy lidí tleskajících do rytmu. Nechala jsem se strhnout festivalovou atmosférou a tleskala s nimi. Bylo to elektrizující. Zatoužila jsem umět tohle elegantní bojové umění.
Pomalu se smrákalo a dav tanečníků prořídl. Skupinky lidí se začaly trousit pryč. Na přístav se snesl soumrak. Stála jsem na břehu a pokoušela jsem vyfotit selfie z loděmi za zády. Nedaleká paní se nemohla dívat na moje patetické snažení a nabídla se, že mě vyfotografuje.
Na Marseille se pomalu snášela noc a já jsem se plná zážitků vydala zpět ke svému přechodnému domovu. Dobrou noc!
Přečtěte si také:
Marseille – Den plný vůně moře
Marseille – Den plný překvapení
Nadchli jste se při čtení pro cesty? Přečtěte si miniprůvodce po Marseille!
Chcete prozkoumat Marseille a okolí ve společnosti zkušeného průvodce? Rezervujte si zájezd.
