Nesedíme tady už nějak dlouho? přemítala jsem, usazená nad hromadou zavazadel na berlínském letišti. Odletová brána nevykazovala žádné známky aktivity, a přitom už bylo skoro dvacet minut pod době, kdy se za námi pomalu měla zavírat. A přitom ji ještě ani neotevřeli… Zpoždění letadla taky nehlásí… Počkat, tady něco nesedí. Najednou se mi rozsvítilo. Nějakou dobu předtím jsem se vydala hledat toalety a v půlce cesty na mě Ben začal gestikulovat, abych se podívala, jestli už vyvěsili číslo naší gate. Hodila jsem rychlý pohled na tabuli s odlety, ale na mysli jsem přitom měla jiné neodkladné záležitosti. „Devět!“ zavolala jsem zpátky a vydala se následovat volání přírody. Dál už jsem nad tím…
