Nesedíme tady už nějak dlouho? přemítala jsem, usazená nad hromadou zavazadel na berlínském letišti. Odletová brána nevykazovala žádné známky aktivity, a přitom už bylo skoro dvacet minut pod době, kdy se za námi pomalu měla zavírat. A přitom ji ještě ani neotevřeli… Zpoždění letadla taky nehlásí… Počkat, tady něco nesedí.
Najednou se mi rozsvítilo.
Nějakou dobu předtím jsem se vydala hledat toalety a v půlce cesty na mě Ben začal gestikulovat, abych se podívala, jestli už vyvěsili číslo naší gate. Hodila jsem rychlý pohled na tabuli s odlety, ale na mysli jsem přitom měla jiné neodkladné záležitosti. „Devět!“ zavolala jsem zpátky a vydala se následovat volání přírody. Dál už jsem nad tím nepřemýšlela. Ale teď, po nějaké tři čtvrtě hodině sezení před branou číslo devět, mě najednou napadla děsivá myšlenka: „Bene… Čekáme opravdu u správné gate?“
Ben mírně zezelenal a odsprintoval zkontrolovat tabuli s odlety. Vzápětí byl zpátky, popadl popruh batohu a řekl jen: „Běžíme.“
A tak jsme běželi.
Přes celé rozlehlé letiště Schönefeld až k té správné gate číslo šedesát tři, a celou dobu se v duchu modlili. Ben mi později řekl, že už se v duchu smiřoval s dovolenou v Berlíně místo pod palmami. Ale stal se malý zázrak, a s jazykem na vestě jsme ještě chytili úplný konec fronty nastupujících lidí. Gate se za námi zavřela a my jsme si hluboce vydechli.
V životě jsem nebyla šťastnější, že můžu strávit pět hodin v nacpaném, nepohodlném letadle Ryanairu, kde se nám letušky v pravidelných intervalech pokoušely prodat losy do jakési loterie a jiné tretky. A kdybych někdy potřebovala důkaz, že mě Ben opravdu miluje, stačí si vzpomenout, že bez výčitek přechází míru chaosu, kterou kolem sebe obvykle generuju.
