Stezka Kouzelný les v Anaze

Jeden z našich prvních výletů nás zavedl na stezku Kouzelným lesem v pohoří Anaga. Chtěla bych tu napsat, že to bylo jako z pohádky. Že nám zpod nohou vykukovaly orosené kapradiny. Že z mlhy vykukovaly přízraky, které mohly být větvemi stromů, ale také duchy lesa. 

Chtěla bych tohle všechno napsat, ale nemůžu. Zradilo mě vlastní tělo a tenhle den jsem byla tak vyčerpaná, že jsem si cestu vůbec neužila. Rezervace na tuhle trasu je bohužel vždycky na konkrétní den (14 dní předem, na netu, jinak se sem nedostanete), takže to bylo teď nebo nikdy. A protože minule se mi v Anaze na Stezce smyslů strašně líbilo, doufala jsem, že i přes únavu budu okouzlená i Kouzelným lesem.

Na tuhle stezku pouštějí jen 45 lidí denně. Je to proto, aby bylo zachované její přírodní bohatství. Proto jsme tu za celý den potkali jen dva páry. Něco na tom je, mít cestu krásným vavřínovým lesem skoro sami pro sebe.

Proto jsem byla smutná, že vlastně skoro nic nevnímám. Soustředila jsem se hlavně na to, abych to zvládla odkráčet, a na moc jiných věcí jako kochání se okolím nebyla síla.

Naše cesta začala dobrodružstvím. Zastavili jsme v informačním centru v Cruz del Carmen, abysme zjistili, jestli nemají podrobnější mapu stezky, než jakou jsme si vytiskli z internetu. Než jsem se vrátila z výzkumu, vybila se nám baterka v autě. Z představy že teď budeme čekat několik hodin, než najdeme někoho, kdo by nám pomohl nastartovat, mě polil studený pot. Měli jsme ale neskutečné štěstí. Ben zašel zeptat do infocentra, a u jednoho ze stolků v kavárně náhodou seděla pracovnice přírodního parku. Ta do sebe hodila kávu, kterou si právě objednala, a šla shánět kolegu, který měl starter pack. Takže se všechno vyřídilo během 20 minut. Díky tomu jsme vůbec mohli vyrazit.

Když jsme ale byli na cestě, přišlo mi všechno kolem jako úplně normální kus přírody, jaký jsem už na tomhle místě viděla minule. Jsem si teď jistá, že Kouzelnému lesu křivdím. Jednak jsem opravdu nebyla ve stavu ho pořádně ocenit, a druhak v tomhle pohoří i úplně normální kus přírody znamená něco úchvatného. Proto tady máte aspoň pár fotek. Posuďte to sami.

Na konci cesty měla být krásná vyhlídka do okolí, mirador. Když jsme se k ní ale blížili, viděli jsme mezi stromy, jak k nám pluje mrak. Doopravdy jsme ho mohli pozorovat, jak se pomalu blíží a zahaluje všechno, co mu stojí v cestě. Obklopil nás a brzo už na nás padaly kapky deště. Když jsme došli k té slavné vyhlídce, viděli jsme z ní jen bílo. Bílo a zase bílo. Vlastně to bylo docela vtipné. Připomnělo mi to jednu z našich minulých cest do Bergama, kdy jsme se chtěli kochat vyhlídkami na Alpy a celý víkend jsme místo toho strávili v mlze. A i tak jsme si to tam skvěle užili.

Těsně před námi přišel na vyhlídku jiný pár. Slečna u dřevěného plotu krmila ptáčky z ruky a podělila se se mnou o drobky, které jsem jim mohla nabídnout. Tohle jsem si vážně užila. Vždycky, když můžu nakrmit ptáčka z ruky a drobné drápky mi lehoučce obejmou prsty, mám pocit, jako kdybych se dotýkala něčeho křehkého a vzácného.

A pak už byl čas jít zpátky. Mlha, vavříny, kapradiny, déšť. Stezka, která se klikatila mezi stromy a pak nás vyplivla na asfaltovou silnici. Došli jsme k autu a vyrazili na cestu domů.

Některé věci na cestách prostě nejsou ideální. Možná si jednou tuhle cestu projdu znovu, a najdu tu to okouzlení, které jsem tentokrát hledala marně. A možná se smířím s tím, že tenhle zážitek byl nedokonalý, jak některé zážitky prostě bývají. Takové, jaký je i sám život. Cílem není mít všechno dokonalé, i když by se mi to líbilo. Cílem je najít radost ve všem, v čem můžeme. Nenutit se do ní křečovitě za každou cenu, ale vidět ji tam, kde ji vidět jde. Třeba v lehoučkém ptačím tělíčku, které vám přistane na prstech.