„Vodní mlýny, na ty se chci podívat!“ nadchl se Ben nad průvodcem po Tenerife. Ukázka toho, jak fungují místní vodní mlýny – molinos de agua – zněla opravdu lákavě. Po staletí se tu v nich vyráběla mouka z praženého obilí, zvaná gofio. Ta byla v historii Kanárských ostrovů jednou ze základních potravin, ze které se tu dodnes připravuje všechno možné – od polévek přes kaše až po dezerty. Pokud jsme vodní mlýny ale chtěli vidět v akci, museli jsme si pospíšit, protože otvírací doba měla brzo končit. A tak jsme vyrazili – nebo spíš vysprintovali – na náš první výlet do údolí Orotavy, městečka vzdáleného asi půl hodiny jízdy od Puerta de la Cruz.
První problém ale byl, že námi hledané vodní mlýny až tak moc v údolí nebyly – vlastně právě naopak. Zaparkovali jsme auto dole v centru města, a pak už jsme jen mířili nahoru, nahoru, a ještě víc nahoru, až jsme bez dechu dorazili skoro na vrchol kopce, ze kterého se otvíral pohled na domky Orotavy, prostírající se až k moři.
Vyhlídka byla sice moc pěkná, ale přestože nám mapa tvrdila, že jsme na místě, po nějakých vodních mlýnech nebylo kolem ani stopy. Chvíli jsme zmateně pobíhali dokola a konzultovali mapu, až jsme se dopátrali malého, neoznačeného domku, přilepeného ke stěně obytného stavení a ozdobeného květinami.
Ale nastal další problém – nikdo tu nebyl. Dveře sice byly otevřené dokořán, ale na naše volání nikdo neodpovídal, a přestože tu jsou všichni moc přátelští, přece jen nám přišlo, že vlézt někomu do obýváku by bylo přátelské až moc. Ale i když náš vytoužený cíl vypadal docela opuštěně, přece jen jsme se po chvíli dočkali reakce. Přispěchal nám totiž na pomoc jeden z místních, starší pán, který si naproti přes ulici vesele povídal se sousedem.
Mimochodem, je fascinující, jak stačilo vylézt na kopec, a z turisticky rušného centra Orotavy jsme se dostali na místo, které působilo ospalým dojmem vesnického života – a hlavně, nikdo tu nemluvil anglicky. Rukama a nohama se nám podařilo vysvětlit, o co nám jde. Pán doširoka otevřel dveře domku a zaburácel: „José! JOSÉ!“ Ale ani na jeho hlasité volání se správce muzea neobjevil.
Náš ochotný pomocník vyšel zase ven a pokrčil rameny. I když podle průvodce mělo být muzeum ještě otevřené, věcí se tu očividně odehrávají podle španělského času, který velí, že život je prostě moc krátký na to, aby se řídil podle hodin. Domácí pán si asi odskočil na skleničku sangríe, nebo taky popovídat se sousedy. A tak jsme i my zaujaly španělský přístup k životu, usadili se u fontány a jen se kochali vyhlídkou do krajiny.
Cestou zpátky dolů jsme si pak aspoň prostudovali naučné cedule podél cesty, kde se o molinos de agua psalo. Dozvěděli jsme se, že jich v Orotavě původně bylo třináct, z toho deset se dochovalo do dneška. Mlýny byly rozmístěné v jedné řadě nad sebou podél pomyslné „vodní cesty“– kanálu, který byl využívaný také pro praní prádla nebo napájení dobytka. Byla to místa, kde se lidé setkávali, klábosili a zpívali.
Mlýny pocházejí ze 16. století a sloužily pro mnoho rodin jako hlavní zdroj obživy. Hrály také zásadní roli v dobách hladomoru, které způsobilo omezení dovozu potravin na Kanárské ostrovy po první a druhé světové válce a španělské občanské válce. V období nedostatku se tu často mlela mouka z oddenků kapradin.
Mlýny byly poháněné vodou až do poloviny 20. století, kdy se díky postupnému vyčerpávání vodních zdrojů na Tenerife začalo přecházet na pohon elektrickou energií. Některé jsou takhle v provozu ještě dodnes, teď už převážně jako turistická atrakce.
My jsme sice nakonec neviděli, jak se gofio připravuje naživo, ale po cestě z Orotavy jsme se zastavili v příjemné tradiční restauraci Sabor Canario a dali si gofiový dezert. A byl opravdu výborný!
