Chtěli jsme jet do Versailles, ale po včerejším výstupu na Eiffelovku nemůžu skoro chodit. Nakonec se trochu s lítostí rozhodujeme, že Versailles necháme na nějakou budoucí návštěvu Paříže, abychom si je opravdu užili a mohli důkladně prozkoumat parky. Místo toho si vymýšlíme náhradní program: Poflakování na břehu Seiny s lahví vína a piknik v Jardin du Luxembourg.
Po obědě v restauraci znovu vyrážíme Bateaubusem, tentokrát jen jednu zastávku. U Hotel de Ville vystupujeme a vydáváme se podívat, co nám může nabídnout břeh Seiny. Z lodě jsme předtím okukovali prestrobarevné slunečníky a lehátka, která tuhle část řeky lemují. V Paříži tohle léto běží projekt „Pařížské pláže“ a tak to chceme vidět na vlastní oči.
A opravdu – jsou tu slunečníky, lehátka i matrace, a navíc na dece uprostřed hromada francouzských knih, komiksů a časopisů. Ulovíme si matraci, usadíme se do stínu na břehu řeky a koupíme si víno (Ben) a limonádu (já).
Zkouším listovat francouzskými knihami, ale rozumím jen sem tam něčemu. Komiksy jsou o trochu lepší. Dostali jsme taky plánek, který ukazuje, kde se co podél řeky koná, a zjišťujeme, že sedíme v „Knihovně na nábřeží“.
O kus dál potkáváme pravé písečné pláže, i s hrady z písku. Nějaký umělec tu dokonce z písku vytvořil krásnou, realistickou bystu. Pokouším se ve stánku ulovit zmrzlinu, ale fronta je matoucí – stojí se z obou stran stánku zároveň, ta část, do které si stoupnu, se vždycky zastaví, a zmrzlinář mě ignoruje, když se dostanu až k pultu. Chvíli se pokouším se různě přesouvat, ale nakonec to frustrovaně vzdávám. Ben mi nabízí, že mi zmrzlinu koupí, ale já jsem vynervovaná, takže ho táhnu pryč.
Hledáme výlez nahoru na nábřeží, ale žádný nepotkáváme. Nakonec se dostaneme nahoru, abychom hned u výlezu od řeky potkali to, co jsem chtěla najít, i když jsem vůbec netušila, kde to hledat – stánečky s prodavači starých knih. Paříž člověka prostě vždycky překvapí.
Když jsme se totiž bavili o suvenýrech, Bena napadlo, že by chtěl knihu, a mně se ten nápad zalíbil. Dokonce říkal, že by chtěl Harryho Pottera, a ten byl hned na prvním stánku, Benovi se ale nelíbila obálka. Když ale hned u dalšího stánku potkal druhý díl, už neodolal. Já jsem hledala Agathu Christie, a našla jsem ji taky.
Mají tu taky spoustu krásných pohledů, takže děláme velký nákup. Potom se vydáváme přes most kolem Notre Dame (teď už naší staré známé!) na druhý břeh a směřujeme k Jardin du Luxembourg. Záda mě bolí tak, že si myslím, že nedojdu. A Paříž, jak je jejím zvykem, nás znovu překvapuje a nabízí nám přesně to, co potřebujeme, Narážíme na francouzské pouliční maséry.
Je to zvláštní pocit – sedím uprostřed města, mám zavřené oči, a jemné prsty cizince, kterému skoro nerozumím, mi rozetírají po obličeji voňavou sůl. Asi jsem trochu vyplašená, protože mi tichým hlasem říká „It’s all right… it’s all right.“ Mám problém se uvolnit. Poté se ale s důvěrou opřu. Vím, že se snaží mi pomoct.
V Jardin du Luxembourg po kašně plavou malé loďky a kolem kašny stojí židličky. Ulovíme si dvě z nich a vytahujeme bagety. Posvačíme a posedáváme – až do soumraku. Pak se vydáme prohlédnout si i zbytek zahrad. Když jsem byla v horní části parku mez stromy, ozvalo se zuřivé pískání. Ochranka honí zloděje, napadlo mě. Ukázalo se, že vyhánějí z parku nás. Zahrady se totiž zavíraly.
Vracíme se ze Jardin du Luxembourg. A jak už se mi to na cestách stává, uviděla jsem uličku, do které sjem zatoužila zabočit. Ben mě následoval a tak jsme náhodou a nečekaně zabloudili do spleti malých uliček a lákavých obchůdků s nejrůznějšími dobrotami Latinské čtvrti. Koupili jsme si arabské sladkosti a bloumali živou, nočně osvětlenou čtvrtí.
Pak už jsme pomalu směřovali domů. Ještě jsme zhlédli pouliční vystoupení, prošli se okolo nočně osvětlené Notre Dame, a na chvíli si s lahví vína sedli na nábřeží Seiny. Ben řekl, že by si přál umět nějakou francouzskou odrhovačku, a tak jsem ze vzpomínek na hodiny francouzštiny vylovila písničku Alouette a na setmělém nábřeží si zazpívala.
Pod nedalekým obloukem mostu hrál osamělý hudebník jazz a bylo to nádherné. Akustika byla ohromující a bylo to tisíckrát hezčí, než v té nejlepší koncertní síni. Dobrou noc, Paříži!
Ubytování v Paříži
Paříž na mě působila jako město kontrastů. Okamžiky, kdy se člověk nechá unášet krásou uliček, kaváren a starých domů, se tu snadno střídají s přetížením z davů, hluku a neustálého pohybu. Právě proto pro mě bylo důležité mít místo, kam se dá večer stáhnout, zavřít dveře a na chvíli být mimo všechen ten ruch. Ráno pak Paříž umí být překvapivě tichá a jemná – měkké světlo, prázdnější chodníky a pocit, že město na chvíli patří jen těm, kdo se nespěchají.
Pokud si chceš najít ubytování, které ti dovolí Paříž opravdu vnímat a ne jen „přežít“, můžeš se podívat na přehled 10 nejlepších možností ubytování v Paříži zde. Takové zázemí často rozhodne o tom, jestli si město zamiluješ, nebo tě spíš vyčerpá.
