V pondělí nakupujeme další dvoudenní lístek na Bateaubus a plavíme se k Eiffelovce. Pod slavnou věží je náměstí plné předražených stánků, hrozně dlouhé fronty na vstup se táhnou do nedohledna a několikrát zatáčejí a všude jsou lidi, lidi, lidi! Takhle jsem si příchod k vysněnému monumentu úplně nepředstavovala.
Začínám přehodnocovat svoji chuť se vydat nahoru. Místo toho toužím vypadnout z téhle turistické oblasti a zamířit do klidnějšího okolního parku. Nakonec jsem ale byla ráda, že jsme to neudělala.
Vyčekám strašně dlouhou frontu na jediné dámské záchodky v celém širém okolí. (Je mi sympatické, že security guard provede těhotnou dámu v hidžábu dopředu, aby nemusela čekat.) Pak jdeme zjišťovat, kudy nahoru. Ke každé noze věže vede jedna fronta. Zjišťujeme, které vedou k výtahu a které jsou jen pěší. Původně jsme chtěli nahoru jít pěšky, ale bolí mě záda natolik, že se rozhodneme čekat na výtah, i když tam jsou fronty delší. Jsem z toho trochu smutná. Chtěla jsem si vyšplhat na Eiffelovku!
Na informacích nám paní vysvětluje, u které nohy se dostaneme nahoru výtahem, což ale obratem zapomeneme a jdeme se zeptat znova. Ve chvíli, kdy pochmurně obhlížíme délku fronty, všude svítí odrazující nápis „Top is temporarily closed.“ Ale my chceme až na vrchol, když už jsme tu! Paní na informacích nám říká, že vršek bude znovu otevřený asi za hodinu. Podíváme se na frontu a zkonstatujeme, že tak dlouho nám pravděpodobně bude trvat vyčekat ji. Jdeme si tady stoupnout do fronty na západní nohu.
Všechno je tu hrozně turistické a hrozně přecpané, a mě hrozně bolí záda a hrozně mě to štve. Navíc tu turisté prochází dost přísnou bezpečnostní prohlídkou, a sekuriťák nám z batohu vyháí jak Benovo japonské pivo, tak můj Redbull. Plechovky nahoru nesmějí. Nůž, který je taky zakázaný, Ben bez problémů propašuje.
Fronta nejdřív postupuje překvapivě rychle, pak se ale zastaví. Od místa s nápisem „Od tohoto bodu je to k výtahu dvacet minut čekání“ to trvá opravdu dvacet minut, ne-li víc. Stejně jsem se sem ale dostali překvapivě rychle. To ale ještě netušíme, co nás čeká nahoře.
Vyjedeme spolu se spoustou turistů maličkou nacpanou kabinou výtahu nohou Eiffelovky nahoru. Zřízenci cpou do výtahu další a další lidi a upozorňujou nás, abychom postupovali dál a smáčkli se. Nahoře mě ohromuje nádherná vyhlídka. Zapomínám na bolest. Je to úžasné! Šponuju se na špičky, abych líp viděla. Taky tu ale je druhá, obrovská fronta, která se táhne kolem dokola celé vyhlídkové plošiny. Ben se tedy jde zařadit do fronty a já nadšeně pobíhám kolem dokola plošiny a fotím. Nabídku na vystřídání v čekání Ben odmítá.
Mezitím se Ben pustil do řeči s přátelským párem amerických turistů za ním. Krátíme si čekání rozhovorem, ze kterého obě strany (ač mluvící anglicky) asi rozumějí něco kolem padesáti procent. Benovi volá klient a on zvedá hovor se slovy: „Teď nemůžu mluvit, jsem zrovna na Eiffelovce.“
Po dlouhé době čekání ve frontě se dostáváme ke schodům a s hrůzou zjišťujeme, že to nejsou schody k výtahu na vršek věže, ale schody do dalšího patra, které je celé taky kolem dokola obkroužené frontou! Čekáme a čekáme. Už jsme všechno vyfotili, s americkými turisty probrali všechno od toho, odkud jsme, jak dlouho tu budeme, rodinného stavu, Čech, piva, až po život, vesmír a vůbec. Akční pár se stihl dát do hovoru i s lidmi za nimi. Mně už ale nějak docházejí slova a tuhne mi úsměv. Stání ve frontě bolí ze všech možných druhů pohybu a nepohybu snad nejvíc.
Konečně jsme ve výtahu nahoru! Opakuje se scéna se cpaním sardinek do konzervy. Tentokrát si mezi hlavami Japonců užívám ještě epičtější výhled při cestě nahoru. Konečně nás výtah vyklopí na vrcholku věže. Výhled je epický. Vznášíme se nad Paříží jako ptáci a vidíme úplně všechno.
Když si dostatečně užijeme běhání kolem dokola a hledání různých monumentů, sedáme si s Benem k zábradlí mezi nohy turistů a jen tak vychutnáváme vyhlídku. Ještě nakoukneme do pracovny pana Eiffela a konečně se po dlouhé, dlouhé době vydáváme na cestu dolů.
Vystojíme frontu (jak jinak) na výtah, která ej naštěstí milosrdně krátká, a z druhého patra se rozhodneme jít dolů pěšky. Já si ještě užiju procházku po skleněné plošině, ze které pod vašima nohama vidíte v hloubce maličkaté lidi, hemžící se dole ve frontách jako mravenci.
Ben běží dolů, zatímco já se sunu šnečím tempem a zatínám u toho zuby Zádům se dnešní výlet rozhodně nelíbí a dávají mi to hlasitě najevo. Přesto se ale vydám ještě do obchůdku pod věží nakoupit nějaké pohledy. Slíbila jsem doktorce z pohotovosti ten nejkrásnější pohled z celé Paříže, a tak celou dobu pobytu hledám a vybírám. U paty Eiffelovky obchází prodavači maličkých maket věže. Líbí se mi, a podaří se mi usmlouvat za euro tři místo jedné. Později se ale dozvídám, že nejlepší „kurz“ mají u Montmartru, kde jich za euro získáte hned pět!
U paty Eifelovky se na chvíli zaparkujeme na okraji parku a pokoušíme se najíst. Je to tu ale děsně špinavé, plné odpadků, a jít dál už nemám sílu. Nakonec se vydáme na Bateaubus. Jsem zmožená, je mi špatně, mám bolesti a nějak podivně mizernou náladu, která mě ale z velké části přechází, když mi Ben vnutí bagetu. Zná mě dobře. Většinu dne jsem nejedla. Jsem každý den schopná zas a znovu zapomenout, že lidé potřebují jíst, a pak být hrozně překvapená, když mi jídlo zvedne náladu. Ben překvapený není. Má vždycky svačinu v pohotovosti.
K naší zastávce Batobusu, Jardin du Plants, dojíždíme až za soumraku. Ben si sprintuje do obchodu koupit pivo, než mu zavřou. Stejně tak, jako je lékem na moje rozbolavělé nervy jídlo, pro Bena je to pivo. Dnešek byl náročný.
Já zůstávám na nábřeží a vydávám se pomalým krokem na procházku. Procházím se kolem noční Seiny a pozoruju, jak na břehu posedávají domorodci s lahvemi vína. V jednom z výklenků na nábřeží se tančí, ve druhém hraje skupina mladých černochů na djembe, a celou scenerii doplňují pouliční prodavači, kteří obcházejí dav a nabízejí lahve piva (Heineken, jak jinak) i vína. Přeju si, aby tu Ben byl se mnou.
Pomalým tempem (ještě pár kroků… ještě kousek…) i přes bolavá záda dobloudím až k Notre Dame. Tam mě překvapí čekající Batobus. Myslela jsem, že už je na ně moc pozdě. Super. Svezu se domů a ušetřím bolavá záda. Stejně jsem si moc neuměla představit, jak se zas dovleču zpátky.
Nesvezu. Můj lístek na Batobus zůstal u Bena. V duchu si nadávám, že svoje dokumenty mám mít u sebe, zatímco pozoruju odjíždějící loď.
Řeším nedostatek otevřených záchodů, tentokrát už akutně, a nakonec si najdu odlehlé křoví, ale celou dobu trnu, že mě chytí policajt a dostanu obrovskou pokutu. Navíc jsem si uvědomila, že občanku jsem taky nechala u Bena v batohu, a jsme tudíž bez dokladu totožnosti. Žádný z katastrofických scénářů se ale nekonal. Teď už si připadám jako pravý pařížský domorodec.
Abych si ulevila, posílám Benovi zprávu o tom, jak pitomě jsme tu uvízla. SMSka má ale nečekané účinky. Ben se sebral a vyrazil za mnou. Potěšená se s ním setkávám na půl cesty, právě u výklenku s tančícími páry. Chvíli je pozorujeme a já toužím se k nim připojit. Nevybavujeme si ale žádné taneční kroky a pařížské páry vypadají, že mají tanec v malíčku. říkám, že něco snad dáme dohromady. Chci tančit na břehu Seiny! Benovi se do toho ale nechce.
Později se přesouváme k bubnovacímu výklenku, ale přestože bubny miluju, tady je nějaká divná akustika. Po chvíli se mi dělá skoro špatně a dožaduju se přesunu zpátky k tanečníkům, přestože na mě nedaleká skupinka černochů kývá, ať se k nim přidám. Kupodivu, když se ke mně přidal Ben, už nekývali.
Ben, který si předtím tolik ještě spěchal koupit pivo, sem dorazil bez piva. Nakonec se ho ale stejně dočká – kupuje ho od pouličního prodavače. Říkám mu, že si z toho má vzít bohémské ponaučení – v Paříži se alkohol najde všude. Není za ním potřeba utíkat.
Posedáváme u tančících párů a je nám dobře na světě. Nakonec u Bena pivo přemůže ostych a vydáváme se mezi tanečníky zatancovat si aspoň ploužák. A je to krásné, přestože se po zbytek večera už nemůžu skoro hýbat. Ale tančili jsme o půlnoci na břehu Seiny!
Cestou domů, zrovna, když jdeme po mostě, se mi najednou vybaví kroky, které jsem předtím hledala. A tak tančíme na mostě nad Seinou blues.
Ubytování v Paříži
Paříž na mě působila jako město kontrastů. Okamžiky, kdy se člověk nechá unášet krásou uliček, kaváren a starých domů, se tu snadno střídají s přetížením z davů, hluku a neustálého pohybu. Právě proto pro mě bylo důležité mít místo, kam se dá večer stáhnout, zavřít dveře a na chvíli být mimo všechen ten ruch. Ráno pak Paříž umí být překvapivě tichá a jemná – měkké světlo, prázdnější chodníky a pocit, že město na chvíli patří jen těm, kdo se nespěchají.
Pokud si chceš najít ubytování, které ti dovolí Paříž opravdu vnímat a ne jen „přežít“, můžeš se podívat na přehled 10 nejlepších možností ubytování v Paříži zde. Takové zázemí často rozhodne o tom, jestli si město zamiluješ, nebo tě spíš vyčerpá.
