Dneska už tedy konečně vyrážíme do víru velkoměsta :)
Vyrazili jsme s plánem koupit si lístek na Batobus a dojet na Champs Elysées. Batobus je skvělý způsob dopravy, i když dražší – koupíte si jedno nebo dvoudenní lístek na „lodní autobus“, který jezdí okruh po Seině se zastávkami u nejvýznamnějších památek, a můžete se vozit podle libosti. Vyjíždíme a já jsem nadšená z památek, které vidíme na břehu, i z jízdy na lodi.
Mířili jsme na Champs Elysées, ale u Louvru se zatáhlo a začalo pršet, a tak nevystupujeme u Eiffelovky, jak jsme původně měli v plánu. Místo toho objedeme celý okruh po Paříži. Libujeme si, že jsme skoro nezmokli. Pak Ben šikovně otevře lahev s pitím a celou mě poleje. Tím se vyrovnává hladina vlhkosti s venkem, aspoň co se týká mého oblečení. Vrhám na něj nevěřící pohled zraněné laně – teda asi spíš zmoklé laně.
Už po dešti vystupujeme u Notre Dame. Už je moc pozdě na to, abysme šli dovnitř, a tak obdivujeme aspoň mohutné průčelí. Vedle chrámu nějaký pán krmí z ruky ptáčky. To mě nadchne, a tak ho jdu napodobit. Na ruce mi přistává drobné tělíčko. Zachytí se drápky. Sezobne drobek mojí svačiny. Ptáčky tu vedle pána, který sem asi chodí každý den, krmí hejno dětí a pak já.
Projdeme se po mostě, jehož zábradlí je pokryté malými zámečky, pečetícími horoucí lásku. Je to romantické, a tak přispějeme svou troškou k váze, pod kterou zábradlí mostu podklesává. Koupíme si u nedalekého prodavače zámek a klíč, který házíme do řeky. Škoda, že opravdu neplatí, že láska v Paříži takhle zamčená je láska věčná.
Zajdeme si na večeři do jedné z restaurací, které míjíme, a potom konstatujeme, že horší palačinku jsme asi nikdy neměli. Domů vyrážíme metrem.
První dojem z pařížského metra: Smrad. Je to tu cítit, jako by si tu odskočila půlka Paříže. (Že by souvislost s v deset večer uzavíranými veřejnými záchodky?) Snažíme se cvaknout si lístek, ale turniketu se nechce nám ho uznat. Už asi chápeme, proč před námi několik mladíků frajersky přeskočilo turnikety – možná to nakonec nebyli černí pasažéři… Chvíli zkoušíme cpát lístek do turniketu všemi možnými stranami, pak nás nějaká laskavá spolupasažérka za doprovodu rychlé francouzštiny, ze které jsem pochytila jen něco jako „ne function pas“, postrčí k okénku informací, kde ale stojí řada lidí a něco řeší a řeší. Nakonec zkoušíme procpat lístek znovu v jiném turniketu a tentokrát procházíme.
Přijíždí stařičký a rozhrkaný vůz metra, ze kterého jsme trochu na větvi. Ben konstatuje, že to doteď nevěděl, ale pražské metro je moderní. Pařížské metro se nám zatím jeví jako pravý underground.
Na předposlední zastávce nastupuje nenápadná slečna, která za sebou místo kufru s rukojetí táhne obří reproduktor. Všimneme si toho, až když vytáhne mikrofon a začne zpívat. Jsem nadšená a když odcházíme, házím jí minci do kalíšku, připevněného na reproduktoru.
Večer zase sedíme na zápraží s půllitrem vína. Sousedi jsou venku také. Příjemné zakončení příjemného dne.
Ubytování v Paříži
Paříž na mě působila jako město kontrastů. Okamžiky, kdy se člověk nechá unášet krásou uliček, kaváren a starých domů, se tu snadno střídají s přetížením z davů, hluku a neustálého pohybu. Právě proto pro mě bylo důležité mít místo, kam se dá večer stáhnout, zavřít dveře a na chvíli být mimo všechen ten ruch. Ráno pak Paříž umí být překvapivě tichá a jemná – měkké světlo, prázdnější chodníky a pocit, že město na chvíli patří jen těm, kdo se nespěchají.
Pokud si chceš najít ubytování, které ti dovolí Paříž opravdu vnímat a ne jen „přežít“, můžeš se podívat na přehled 10 nejlepších možností ubytování v Paříži zde. Takové zázemí často rozhodne o tom, jestli si město zamiluješ, nebo tě spíš vyčerpá.
