V posledních letech jsem necestovala. Moje psychika se zhroutila do černé díry, ze které se jen pomalu vyhrabávám zpátky ke světlu a něčemu, co by aspoň trochu připomínalo normální fungování. Znovu a znovu trénuji zdánlivě jednoduché věci, jako je jízda tramvají, pobyt v přeplněném obchodním centru nebo v rušné kavárně. A teď jsem usoudila, že nastal čas i na to, zkusit cestování. Velice opatrně.
Rozhodla jsem se že si zkusím vyjet na jednu noc někam, odkud bych mohla v případě potřeby rychle utéct. Volba padla na Beroun, kam to mám půl hodiny vlakem. Domluvila jsem se s kamarádkou, že pojede se mnou. Vybraly termín, kdy obě můžeme. Probrala jsem se nabídku apartmánů na Bookingu a velice pečlivě jsem vybrala takový, kde bylo zaručené že bude příjemné prostředí a klid. A pak už byl čas jet.
A v den odjezdu mi píše kamarádka, že lehla se chřipkou.
Panika. Už jsem byla sbalená, připravená odjet a duševně připravená na to, otestovat si jestli zvládnu cestování aspoň takhle v malém. Žádná z mých ostatních kamarádek v ten den nemohla. Ubytování se už nedalo zrušit.
A tak jsem se rozhodla udělat něco, co by mi ještě včera přišlo nemyslitelné. Vyrazila jsem sama.
Nejdřív se zdálo, že to byl zatraceně pitomý nápad. Už po cestě vlakem jsem dostala úzkosti a představa celého pobytu v podobném duševním stavu vypadala velice nelákavě. Co sakra budu dělat sama v Berouně? A ještě k tomu přes noc?
Rozhodla jsem se, že to aspoň zkusím a když tak se vrátím domů. A tak jsem najednou stála na náměstí v Berouně a prohlížela si architekturu. Cítila jsem se sama a opuštěná. Krátce mi zvedla náladu interakce s pánem, který hrál v podchodu věže na kytaru. Hodila jsem mu pětikorunu a on se na mě usmála a poděkoval mi. Bylo mi na chvíli líp. Pochopila jsem, že kontakt s lidmi je to, co mě zachraňuje a bez něj mi bude krušno.
Zazvonil mi mobil. Byla to paní z ubytování, která volala, že je úklid hotový a můžu přijít. „Jen vám uvolním parkovací místo,” prohlásila. Já opáčila, že to nemusí, protože auto nemám. U její další otázky mi zatrnulo. ”A jak se sem teda dostanete?”
Zjistila jsem že jsem pečlivě zkontrolovala recenze, pohodlnost postele, nehlučné prostředí v noci, ale jaksi jsem zapomněla na lokaci. Apartmán Trilobit byl od centra půl hodiny pěšky. Moje paní domácí to ale vyřešila. “Počkejte, zajedu pro vás,” prohlásila.
Domluvily jsme si sraz a v příslušnou dobu mi otevírala dvířka auta milá a upovídaná paní. Zmínila jsem se že jsem původně měla jet kamarádkou, a ona se zamyslela a zeptala se: “Když jste sama, nechcete jít dneska se mnou na večeři?” S až patetickou vděčností jsem přijala.
Ale zároveň jsem se trochu vyděsila. Teď už nemůžu odjet zpátky domů, jak jsem si byla ještě před chvílí skoro jistá, že udělám. Kostky jsou vrženy.
Co v Berouně?
Na ubytování jsem se trochu usebrala a vydala se ven s pevným odhodláním prohlédnout si Beroun. Moje první zastávka byla rozhledna Městská hora, ze které jsem si chtěla prohlédnout okolí města. S otevřenými Google mapami v ruce jsem vyšplhala na kopec. Ale ouha. Rozhledna byla přes zimu zavřená. Vedle byl úžasný dlouhý tobogán na úpatí kopce, který byl ale zavřený taky. Došla jsem tedy aspoň k blízkému medvědáriu. Medvěd byl zrovna venku. Vedle mě si ho fotil párek záchranářů v uniformě a spekulovali o tom jestli tam jsou medvědi dva, nebo jestli jeden z nich už umřel. Vyfotila jsem si medvěda taky a pak jsem se jich zeptala na cestu do centra. Řekli, že tam míří taky a že můžu jít s nimi. A tak jsme v přátelském hovoru sešli z kopce dolů. Dozvěděla jsem se že jsou ve službě – vezli pacientku do Berouna na dialýzu a čekali, až bude hotová. V mezičase si prohlíželi místní zajímavosti.
Došla jsem na náměstí a zjistila, že centrum Berouna je docela maličkaté. Prohlédla jsem si Pražskou bránu, Plzeňskou bránu, a pak už tam toho k prohlížení moc nebylo. Zamířila jsem tedy do Muzea Českého krasu.
V muzeu byla pusto a prázdno a tak jsem dostala soukromou prohlídku. Dolním patrem, které je zaměřené na geologii, mě provedla jedna paní, a potom mě předala paní průvodkyni, která mi ukázala expozice v patře. Tam jsem si mohla prohlédnout jak se žilo ve středověku jak obyčejným lidem, tak bohatším měšťanům, prohlédla si nějaké obrazy a sbírku střelných zbraní, která z nějakého důvodu zabírala podstatnou část muzea. Při komentované prohlídce mi čas příjemně utíkal, až jsem zjistila, že musím utíkat já, protože jinak bych nestihla sraz se svou paní ubytovatelkou.
S mírným zpožděním jsem dorazila do restaurace Blackdogs, kde prý mají nejlepší burgery v Čechách. Moje nová známá už seděla u stolku. Objednali jsme si jídlo, daly jsme se do řeči a zjistili jsme, že když jsme dojedly, objednaly jsme si pití, a pak ještě další, a pak ještě další… Nakonec jsme tam seděly tři hodiny. S někým, koho jsem to ráno ještě neznala.
Z restaurace jsme se ještě podívaly na miniaturní vánoční trhy, kde bylo otevřených jen pár stánků s horkým pitím. Kristýna (mezitím jsme si potykaly) mě pozvala na horkou hrušku a pak jsme se pomalým krokem vydali směrem k jejímu domovu, kde nás měl nabrat její manžel a hodit mě autem na ubytování.
A tak jsem najednou zjistila, že jsem strávila celý den v Berouně a ani na chvilku jsem nebyla sama. Stále znovu a znovu se mi ukazuje, že když člověk najde odvahu a skočí, vždycky ho život zachytí.
Na ubytování jsem si prohlédla knížku o Berouně, ze které jsem zjistila že by se tu dalo navštívit přece jenom ještě pár dalších míst. Pokud jste rozhodnutí prošmejdit Beroun a nevynechat ani kousek, tady jsou další místa, která můžete vidět.
Na Plzeňskou a Pražskou bránu se dá vylézt a podívat se na Beroun z výšky, i když si nejsem jistá jestli tahle možnost není otevřená taky jenom v létě. Kousek od Pražské brány se dá prohlédnout zbytek městských hradeb. Zajít se dá také do kostela svatého Jakuba, který je nedaleko Plzeňské brány. A nakonec si můžete prohlédnout také Berounské muzeum keramiky. Spoustu drobnějších památek najdete tady. Kristýna mi doporučila výlet na rozhlednu Máminka, která je vzdálená asi 6 km výletem od Berouna.
Takže mám seznam toho, co bych to chtěla vidět příště. Já se sem rozhodně plánuji vrátit v létě, abych se mohla svézt na tom úžasném tobogánu!
Pak byl už čas jen lehnout a spát ve velké, pohodlné posteli. Bála jsem se jak zvládnu noc na novém místě, ale ukázalo se že naprosto bez problémů. Spala jsem jako do vody hozená.
A tak jsem zvládla svoji první minicestu po dlouhé době. Skutečné Malé dobrodružství. A zjistila jsem že to jde! Malý krok pro lidstvo, velký skok pro Helu! Už se těším, kam se vydám příště.
P.S. Ne pro každého je cestování snadné. Pokud bojuješ s úzkostmi a stresem, může ti pomoct můj praktický průvodce zvládnutelnějším cestováním.
Pokud se chcete ubytovat v Berouně, vřele doporučuji apartmán, ve kterém jsem bydlela, Apartmán Trilobit. Je opravdu pěkný, dokonale čistý a postel je super pohodlná. Jedno z nejlepších ubytování, ve kterém jsem kdy bydlela! A samozřejmě, hostitelka je opravdu milá a na všem si dává záležet.
Tady je pár fotek, jak to tam vypadá!
