Letos jsem se rozhodla odškrtnout jednu z položek mého seznamu věcí, které chci vidět ještě, než umřu, a vydat se na zatmění slunce do Valencie. Až do konce ale zdaleka nebylo jisté, že to opravdu zvládnu. Od svého zhroucení v roce 2017 jsem totiž ještě nebyla schopná nikam letět, a k cestování jsem se vracela jen velice pomalu.
Můj velký test na to, jestli zvládnu více nocí mimo domov, byl Festival Fantazie. A ten nejdřív vypadal jako test negativní. První den jsem se totiž šíleně toužila vrátit domů. Pak se to ale zlomilo a strašně moc jsem si ho užila. Takže vzhůru do Valencie!
Tím, jak jsem nikde dlouho nebyla, jsem ale nabyla dojmu, že musím všechno zažít, všechno stihnout, všechno si odškrtnout, a tak jsem všechno dělala velice neHelovsky. Normálně cestuji pomalu a nechám se vést intuicí, všechno pečlivě naplánuji, abych plány při první vhodné příležitosti hodila za hlavu a vydala se uličkou, která se mi zalíbí.
Tentokrát ale ne. Tentokrát jsem si nalajnovala plán a pak jsem se snažila stíhat jednu věc za druhou, a to i když se mi chtělo dělat něco úplně jiného. Výsledek? Jsem ráda, že jsem stihla vidět skoro všechno, co jsem vidět chtěla, ale kdybych to měla dělat znovu, dělala bych to jinak.
Jak jsem se málem neubytovala
Do Valencie jsem přiletěla relativně pozdě večer. Měla jsem přes AirBnb domluvený pokoj v bytě jednoho sympaťáka a domluvila jsem se s ním, že mu pozdní check-in nevadí. Ale ouha – v den příletu mi psal, že nebude doma a ať si klíče vyzvednu v nedaleké bezpečnostní schránce.
První problém nastal, když jsem bezpečnostní schránku nemohla najít. Vydala jsem se k ní pomocí Google Map, ale ať jsem koukala, jak jsem koukala, nikde jsem ji neviděla. Nakonec se ukázalo, že byla na opačné straně ulice.
Druhý problém nastal, když jsem se ji pokoušela otevřít. Aplikace mi totiž říkala něco ve španělštině a já jí absolutně nerozuměla. Poslala jsem tedy screenshot chatGPT a ona mi prozradila, že se mě aplikace ptá, jestli po vyzvednutí může schránku zavřít nebo jestli se k ní ještě chci vracet. I tuhle překážku se mi tedy podařilo zdolat.
Třetí a největší problém nastal, když jsem podle předchozích instrukcí došla do bytu. Klíč do zámku totiž nepasoval! Vyšla jsem ven a zjišťovala, jestli jsem opravdu ve správném bytě. Všechno ale nasvědčovalo tomu, že ano. Vrátila jsem se k bytu, úplně bezradná. A kdyby nebyli z bytu naproti vykoukli španělští sousedé, asi bych tam stála dodnes.
Soused strčil klíč do zámku a odemkl jakoby nic. Když jsem si to trénovala, abych měla jistotu, že se v případě odchodu znovu dostanu zpátky domů, zjistila jsem, že zatímco u nás se do zámku zastrkává klíč vertikálně, v tomhle bytě to bylo horizontálně, tedy kolmo ke směru, na který jsem byla zvyklá. Poslední překážka za mnou, můžu se ubytovat!
Trochu nepříjemně mě překvapilo, že pokoj byl velice malý a hned za zdí visela na zdi obývacího pokoje televize. Bála jsem se, že pan domácí ji bude chtít sledovat do pozdních večerních hodin a mě to bude rušit. Nemusela jsem mít obavy. Nakonec jsem se překvapivě s Antoniem za celou dobu vůbec nepotkala.
Během a kvapem historickou Valencií
První den ráno jsem vyrazila do víru velkoměsta, tedy do historického centra Valencie. Moje první zastávka byla v Mercado Central, místní tržnici, kam chodí nakupovat jídlo místní a která je jednou z největších a nejstarších tržnic v Evropě s nádhernou secesní architekturou z kombinace železa, skla a keramiky. Koupila jsem si tu místní sýr Manchego, který doporučoval průvodce, abych ho pak zapomněla dát do lednice, takže v důsledku toho ožil mnoha jinými kulturami, než které zamýšlel výrobce. Snažila jsem se najít papouška, který měl být na vrcholku budovy a který představuje symbol tržnice. Papoušek proto, že jeho zvuky prý připomínají štěbetající trhovkyně. Ale nenašla jsem ho a musela mi ho ukázat až průvodkyně na pozdější komentované prohlídce.
Komentovaná prohlídka, kterou jsem si objednala přes Airbnb, zároveň byla zdrojem mého stresu. Potřebovala jsem totiž být na srazu ve 13:30 a předtím se ještě stihnout naobědvat, a mezitím jsem toho chtěla vidět strašně moc. Kdybych se rozhodovala znovu, asi bych si ji nedala hned na první den, kdy toužím hlavně zkoumat a objevovat na vlastní pěst.
Po budově tržiště jsem se vydala do budovy místní hedvábné burzy, Llotja de la Seda. Tenhle komplex budov v gotickém stylu je zapsaný na Seznamu světového dědictví UNESCO. Byl vystavěn v 15. století, aby vznikl dostatečně reprezentativní prostor, kde mohl probíhat obchod s hedvábím. Valencie totiž tehdy ležela na hedvábné stezce a hedvábí se tu vyrábělo docela dost. Byla také významným a bohatým centrem obchodu, a Llotja de la Seda důležitost Valencie odráží svou velkolepou architekturou. Unikátní je hlavně obří místnost Sala de Contratación s 12 metrů vysokými sloupy a klenutým stropem. Z dalších místností stojí za povšimnutí místnost Consulado del Mar s nádherným kazetovým stropem. Oddechnout si člověk může v patiu s pomerančovníky, jenže já na to neměla čas. Jakmile jsem prolétla hedvábnou burzou, musela jsem spěchat dál.
Nakonec jsem profrčela valencijskou katedrálou. To už jsem značně nestíhala, takže jsem musela oželet svůj původní plán vystoupat na věž zvonice El Micalet a rozhlédnout se po městě z výšky. Katedrálu jsem si prohlédla jen velice zběžně. Nemohla jsem ale vynechat kapli, která hostí svatý grál. Alespoň to tvrdí katolická církev. U vchodu do katedrály seděl muž s cedulí, že má dvě děti a má hlad, tak jsem mu do kelímku hodila pár Euro.
Potom jsem už oběd samozřejmě nestíhala, a tak jsem se rozhodla ulovit aspoň nějaký takeaway. Zašla jsem do první restaurace, na kterou jsem natrefila, a objednala si jednu z místních specialit, patatas bravas, což jsou nakrájené brambory smažené v olivovém oleji a polité omáčkou salsa brava. Byly ale děsně horké, a tak jsem si ve svém spěchu spálila pusu tak, že mě bolí ještě po návratu domů. Nebyl to moc povedený oběd, ale lepší nepovedený než žádný. Na cestách hodně dbám na to, abych opravdu jedla, protože to člověka pokouší hnát se od zážitku k zážitku a jídlo zanedbávat, dokud nezačne doslova padat hlady.
Zhltala jsem tedy svůj improptu oběd a pádila k místu, kde měl být sraz na prohlídku o místních mýtech a legendách. Když jsem tam ale dorazila, zjistila jsem, že naprosto nedokážu najít budovu, kde měl sraz být. Psala jsem paní průvodkyni a ta mi říkala, ať vyfotím, kde jsem, a přišla mě vyzvednout.
Když ke mně dorazila, začala rovnou vykládat o historii města. To mě trochu překvapilo. Neměla by s tím počkat na ostatní? Ukázalo se, že ten den žádní ostatní nebyli, a tak jsem měla luxusní prohlídku jen a jen sama pro sebe.
Průvodkyně Yadi byla děsně super. Uvítala mě objetím a prohlášením, že je moje kamarádka ve Valencii a že se jí nemám bát na cokoliv zeptat. Byla nadšená, stále mě oslovovala jménem a ptala se, jestli chci vědět víc. Kdykoliv jsem se chtěla někdy zastavit, abych si něco koupila nebo něco vyfotila, nebyl to pro ni problém.
Provedla mě historickým centrem od Mercado Central (kde jsem konečně našla papouška), přes La Estrecha, dům s nejužší fasádou ve Španělsku, který měřil sotva metr, a přesto tu žila početná rodina, a jediné kruhové náměstí ve Valencii, až k pozůstatku městských hradeb, bráně Torres Serranos, z jejíhož vrcholku je vidět město. Samozřejmě bych na ni byla hned po prohlídce vyšplhala, jenže zrovna v pondělky bývá zavřená. Bohužel jsem už ale byla z lítání po městě tak unavená, že jsem si žádný z příběhů, co mi Yadi vykládala, úplně nezapamatovala. Konečně jsem ale našla papouška na vrcholku tržnice!
Mimochodem, kdybyste si chtěli na tuhle prohlídku ve Valencii také zajít, na tomhle odkazu získáte slevu 500 Kč, a já získám také slevu na Airbnb. Doporučuji ale jen to, z čeho jsem opravdu nadšená.
Když jsme se rozloučily, nasměrovala mě ještě moje nová kamarádka, se kterou jsem si právě vyměnila kontakt, k domečku pro kočky. Je to miniaturní budova, kterou kdosi vybudoval ve zdi jedné z místních uliček pro potřeby místní kočičí společnosti. Lidé tu nechávají vodu a pamlsky a kočky si sem chodívají odpočinout. V době mé návštěvy v něm ale žádná kočka nebyla. A to jsme tam ještě spolu s další turistkou seděly a dělaly pspspsps dost dlouho!
Pak jsem měla hroznou chuť jen tak se projít po úzkých uličkách pouličním uměním proslulé čtvrti El Carmen. Neposlechla jsem ale svoje instinkty a hnala jsem se ke zvonici El Micalet, abych stihla vyšplhat nahoru, ještě než zavřou. Stihla jsem to, i když výstup po dvou stech schodech mi dal docela zabrat. Vyhlídka byla úžasná, ale neužila jsem si ji tak, jak je u mě obvyklé. To je problém s tím, když se člověk honí a je pak unavený.
Když jsem slezla z věže, vydala jsem se na náměstí a pak naslepo do uliček, jak jsem to toužila udělat celý den. Potkala jsem pouliční hudebníky – jeden hrál na harfu a ten druhý na miniaturní kytaru – chvíli jsem u nich stála a poslouchala a hodila jim pár drobných. Oni se mě zeptali, odkud jsem, a řekli mi, že jeden z nich je z Kolumbie a ten druhý z Venezuely. Věnovali jednu písničku jen mně, což bylo krásné.
Konečně jsem měla padla! Překvapilo mě, jak moc se mi ulevilo, když ze mě spadla ta potřeba stále se hnát za další věcí k vidění. V restauraci, v níž mě tak zklamaly patatas bravas, jsem si koupila citronové slushie, které bylo jednou z nejlepších věcí, co jsem kdy pila. Seděla jsem s ním na lavičce na náměstí a pozorovala okolní dění.
Pak jsem se vydala do ulic. Chtěla jsem dojít do čtvrti El Carmen, ke stejnojmennému náměstí, ale už se mi nechtělo jít podle navigace, tak jsem jen tak bloumala s tím, že kam dojdu, tam dojdu. Došla jsem na malé náměstíčko, kde tři kluci pouštěli hudbu a opodál seděly dvě holky. Hudba se mi líbila, a tak jsem tam seděla a poslouchala. Najednou jedna z těch holek zvedla hlavu a zavolala mě: Hola! Já jsem se rozhlížela všude kolem, jestli je to fakt na mě, ale bylo. Tak jsem jí odpověděla a přemýšlela jsem, jestli bych se k nim mohla přidat, ale byla jsem už moc unavená na socializaci. Když jsem ale odcházela, tak mi holka pantomimou ukázala, ať začnu tancovat, a tak jsem se tam chvíli vlnila, než jsem jim řekla Adiós a vydala se dál. Začínalo už být docela pozdě a já jsem chtěla jít domů.
Původní plán byl zavolat si taxík přes španělskou aplikaci Cabify, ale ke své škodě jsem se ho nedržela. Viděla jsem, že mi odtud jede přímý autobus, a tak jsem vyrazila na autobusovou zastávku. Chtěla jsem si koupit lístek u řidiče, ale on vypadal, že mi nerozumí, a pak mě odmávl dál, tak jsem si šla sednout a doufala, že nepřijde žádný revizor.
Ale ouha – autobus neměl tabuli se zastávkami, jako u nás – teda, tabule tam sice byla, ale byly na ní nějaké úplně zbytečné informace. Název zastávky řidič hlásil jen občas, tak každou čtvrtou nebo pátou. Kromě toho navíc občas na některé zastávce nezastavil, takže jsem se ke svému cíli nemohla dobrat ani tak, že bych počítala, kolikrát se otevřely dveře. Po chvíli jsem úplně ztratila orientaci a vůbec netušila, kde to teda jsme.
Najednou řidič zastavil a vydal se ven dát si přestávku na cigaretu. Ano, ve Španělsku zřejmě občas řidič prostě vystoupí z autobusu a dá si cigáro, než zase jede dál. Konečně jsme dojeli na nějakou zastávku, kde mi řidič pantomimou ukázal, že mám jít ven. Ale venku jsem zjistila, že k ubytování to mám 15 minut, ne pět, jak to mělo být z mojí zastávky. Otevřela jsem Google mapy a vydala se k domovu, což mělo za výsledek to, že po 10 minutách chůze Google mapy ukazovaly vzdálenost od mého ubytování 20 minut. Vzdala jsem to, a protože jsem byla strašně ospalá, udělala jsem to, co jsem měla udělat hned a zavolala jsem si Cabify. Řidič mě pohodlně odvezl do mojí ulice, já se umyla a padla do postele, a už jsem o sobě nevěděla až do rána.
