Roky jsem mívala stále stejný sen. Jsem na Festivalu Fantazie a jsem šťastná. Procházím se mezi lidmi, chodím na přednášky, potkávám staré známé, blbnu s nimi, a vznáším se přitom na růžovém obláčku. Strašně si to užívám a cítím hroznou úlevu, že jsem to konečně dokázala, že jsem tam konečně po letech mohla přijet. A pak se vždycky probudím.
Festival Fantazie v Chotěboři pro mě představuje jedno z mála míst na světě, kde jsem bývala absolutně šťastná. V mých vzpomínkách je plný smíchu, blbnutí s kamarády a krásných zážitků. Cítila jsem se tam doma. Cítila jsem se tam milovaná.
A hlavně a především: bylo to místo, kde jsem mohla setřást všednost každodenního života a být opravdu a bez výhrady jenom sama sebou. Svým vlastním bláznivým já, které díky životu ve většinové společnosti většinu času mizí do pozadí a strašně mi chybí.
Házet po sobě navzájem v čajovně cukříky, uctívat Barvy měnící kouřící kulatou věc (což byla něčí nešťastná zahradní ozdoba, která měla tu smůlu, že kolem ní šli scifisti, kteří měli chuť udělat něco šíleného), kreslit křídami na chodník hvězdou loď Enterprise, organizovat pochod s recitací vogonské poezie, tančit v dešti.
Když se sny stanou nedostupnými
Po mém vyhoření v roce 2017 mi ale ze dne na den zmizela kapacita na zvládání stresu a já jsem přestala být schopná dělat i maličkosti, které mi předtím nedělaly problém. Od té doby jsem si mohla o Festivalu Fantazie nechat jenom zdát.
Postupně se mi ale začala vracet schopnost zvládat věci, které pro mě byly dlouho nedostupné. Získávala jsem větší jistotu v tom, co už dokážu, a začala jsem si troufat na stále větší dobrodružství. Ale můj návrat na Festival Fantazie nebyl pečlivě zvážený, promyšlený a naplánovaný. Byl dílem impulzivního rozhodnutí.
Kamarádka psala, že hledá spolubydlící, a protože najít vhodné spolubydlící byl pro cestu na festival můj největší problém, hned jsem jí odpověděla, že bych měla zájem.
V týdnech před festivalem jsem toho ale začala hodně litovat. Měla jsem úzkosti z blížícího se odjezdu, byla jsem vyděšená a měla jsem pocit že dělám chybu. Kdybych už neměla domluvené ubytování a nechtěla v tom kamarádku nechat, určitě bych to byla zrušila. Opravdu a hodně jsem nechtěla jet.
Když jsem dorazila, zdálo se, že se mé nejčernější předpovědi naplnily. Necítila jsem se tam vůbec dobře. Náš pokoj měl okna přímo nad vchodem do budovy, kudy lidé ve dne v noci přicházejí a odcházejí, takže jsem měla velký strach, že nás budou budit. Mít zavřené okno vzhledem k horku nešlo.
Jediná elektrická zásuvka byla nad mou postelí, takže kamarádka vracející se na ubytování pozdě v noci musela sahat přes mou hlavu, aby si zapojila telefon.
Ke spánku jsem se ukládala naněkolikrát, protože jsem opakovaně musela rozchodit záchvat paniky z toho, že mě budou v noci budit lidi. Nakonec jsem nějak usnula.
První den jsem jen chtěla domů
Druhý den ráno jsem se vzbudila v 5 hodin a bylo mi špatně. Ani kofein nefungoval. Šla jsem se projít, ale bylo mi hrozně. Potom jsem šla do hotelu, kde se konal con, a cítila jsem se ještě víc hrozně. A aby toho nebylo málo, zjistila jsem, že se tenhle rok žádný z mých přátel nezúčastní. Nikoho kromě mojí spolubydlící jsem tam neznala. Chtěla jsem jet domů.
Dokonce jsem si začala vyhledávat dopravu, která by mě mohla odvézt zpátky ještě ten den. Ale váhala jsem. Pak jsem se rozhodla dát si záchranné prášky, které moc často nepoužívám, protože mi při vysazování způsobují nespavost.
A ono to zabralo! Postupně se mi udělalo lépe, až jsem se začala cítit úplně dobře. Procházela jsem se po conu a nasávala atmosféru jiných světů. A pak jsem najednou uviděla něco, co mě ohromně potěšilo: dva ze svých přátel, o kterých jsem vůbec netušila, že se letošního ročníku budou účastnit. To hned udělalo všechno mnohem lepším. Povídali jsme si spolu, vyrazili jsme na přednášku, a od té chvíle byl con už skvělý.
Léky mi pomohly ten první hrozný den, a zbytek festivalu už byla čistá radost. Užívala jsem si výstupu ze všednosti a byla jsem energičtější, otevřenější, hravější a uvolněnější.
Šla jsem na workshop výroby papírových letadélek a potom se zúčastnila jejich závodů. Házeli jsme svými letouny kolem stanu čajovny a snažili se dorazit k blízkému stromu a zpátky na co nejmenší počet pokusů. Nejedno letadélko skončilo na stromě, kvůli jednomu musel dokonce jeho majitel vyšplhat do větví.
Na workshopu improvizačního divadla jsme hráli nepříjemné hry. Jejich účelem bylo nás uvolnit, setřást z nás zaběhané všední myšlení a probudit inspiraci. My jsme měli ale spíš pocit, že jejich účelem je vystavit nás takovému stresu, abychom oproti tomu měli pocit, že improvizované vystupování před publikem už je hračka.
Chodila jsem na přednášky o cestování po jihovýchodní Asii a po nich jsem s přednášejícími šla do čajovny a povídala si o jejich cestách. Chodila jsem na prezentace nových knih a seriálů a dělala si poznámky. Povídala jsem si s přáteli, jejich přáteli a přáteli jejich přátel.
A bavila jsem se. Tak moc jsem se bavila.
Jak jsem nechtěla odjet
A pak už byl čas vrátit se domů.
Když jsem první odpoledne na festivalu seděla jako hromádka neštěstí na schodech a hledala autobusy zpátky do Prahy, nedokázala jsem si představit, že za pár dní budu řešit úplně opačný problém: jak se domů dostat co nejpozději.
Vůbec se mi nechtělo tenhle příjemný zážitek opustit. A navíc, chtěla jsem ještě jít na čajový workshop! A na večerní talkshow! Autobus domů mi měl odjíždět za 5 minut a já začala řešit alternativní možnosti.
Na poslední chvíli jsem se domluvila s kamarádem své kamarádky, kterého jsem nikdy předtím v životě neviděla, že mě do Prahy kolem půlnoci odveze. A tak jsem si mohla užít ještě několik krásných festivalových chvil.
Ještě ochutnat pár čajů, ještě si poslechnout poslední přednášku, ještě si užít poslední program. A pak o půlnoci nasednout do auta a vyrazit zpátky do Prahy.
Po cestě jsem usnula, vyčerpaná po několika nabitých dnech, které nakonec byly mnohem hezčí, než jsem si na začátku troufla doufat.
A teprve potom jsem si uvědomila ještě jednu věc. Ten starý známý sen, který se mi celé roky vracel, se mi už nezdál. Nepotřebovala jsem ho.
Protože tentokrát jsem se neprobudila poté, co jsem se na Festival fantazie konečně vrátila.
Tentokrát jsem tam opravdu byla.
