Ráno mě budí něžné zvuky sbíječky. Moje obavy se naplnily – v naší roztomilé uličce, která vypadá, jako by se do centra Paříže přenesla odněkud z francouzského venkova, se opravdu spravuje. Paříž je vůbec přes léto jedno velké staveniště – vypadá to tu, jako by se všichni najednou rozhodli k rekonstrukcím. Na zelené zábrany označující rozkopanou plochu tu narazíte na každém kroku.
Na mě ale dopadlo vyčerpání po včerejší cestě, kterou jsme vzala přes pohotovost. Mám za sebou pár hodin spánku a pocit, jako by mi někdo brousil nervová zakončení šmirglpapírem. Vnímání bolí. Svět bolí. Má ostré hrany a zabodává se do mě. Nejsem schopná vylézt z postele. Stočím se do klubíčka a snažím se ignorovat hlasité bušení. Jsem naprosto smyslově zahlcená. Zoufale toužím se prostě vypnout.
Nakonec se rozhodnu vstát, ale po chvíli se zase vracím do postele, padám tváří dolů do peřin a i přes příšerný rámus upadám znovu do bezvědomí.
Probouzím se až po poledni a jsem strašně přetažená. Ben se mezitím vydal na průzkum a vrací se s nadšeným výrazem. Vyrážíme ven. Silnice, hukot aut, zvuky, vůně. Tak takhle vypadá Paříž? Je toho na mě moc. Co tu vlastně dělám? Proč jsem si myslela, že bych takovou cestu dokázala zvládnout?
Ben vidí, že je toho na mě moc, a tak nás směřuje do parku. Nejblíž je Park de Bercy, klidné a neturistické místo, kde piknikují místní. Namočím si nohy ve fontáně. Projdeme si růžovou zahradu. Rozložíme deku na trávě a přidáme se k na trávě polehávajícím obyvatelům dvanáctého pařížského obvodu.
Po vodě v centrální části parku plavou kachny s káčátky. Na sloupku u kašny je pár otisků rtů, vyvedených růžovou rtěnkou. Vedle v parku cvičí jógu skupinka Francouzů.
Pomalu se uklidňuji. Smyslové zahlcení opadá.
Ožívám a pouštím se do průzkumu parku. V zadní části je malá Eiffelovka, postavená z rákosí. Obdivuji roztomilý domeček pro hmyz. Narazím na krásný altán nad vodou a chci se do něj podívat, ale sedí v něm nějaký pár na romantické schůzce, a nechci je rušit.
Vydáváme se domů kolem Bastily. Při západu slunce je příjemně teplo a sousedi v uličce, kde bydlíme, si vytáhli stoly na chodník a večeří venku. Rozhodneme se také posedět na zápraží. Ben otevírá láhev vína, z nedostatku lepších nádob si bereme půllitrové hrnky, a jdeme se posadit na schody.
Zapadá slunce. Přece jen jsem udělala dobře, že jsem sem jela. V Paříži je krásně.
Ubytování v Paříži
Paříž na mě působila jako město kontrastů. Okamžiky, kdy se člověk nechá unášet krásou uliček, kaváren a starých domů, se tu snadno střídají s přetížením z davů, hluku a neustálého pohybu. Právě proto pro mě bylo důležité mít místo, kam se dá večer stáhnout, zavřít dveře a na chvíli být mimo všechen ten ruch. Ráno pak Paříž umí být překvapivě tichá a jemná – měkké světlo, prázdnější chodníky a pocit, že město na chvíli patří jen těm, kdo se nespěchají.
Pokud si chceš najít ubytování, které ti dovolí Paříž opravdu vnímat a ne jen „přežít“, můžeš se podívat na přehled 10 nejlepších možností ubytování v Paříži zde. Takové zázemí často rozhodne o tom, jestli si město zamiluješ, nebo tě spíš vyčerpá.
