Vyjeli jsme Bateaubusem na Champs Elyséés s úmyslem ho projít a pak zamířit k Montmartru. Champs Elysées je Václavák. Václavák s do krychle ostříhanými platany. Oba nás zaskočilo, že tenhle slavný bulvár není pěší zóna, ale není. Jezdí tu auto za autem.
U Vítězného oblouku je obří fronta na vstup nahoru. Obdivujeme ho tedy jenom zespoda. To, co z turistických fotek není vidět, je rušná doprava, která se kolem něj hemží na kruhovém objezdu.
Metrem vyrážíme na Montmartre. Nějak se nám podařilo minout Moulin Rouge, zato jsme natrefili na obří obchod se sladkostmi jako z továrny Willyho Wonky. Nakoupíme pár dobrot. Procházíme turistickou uličkou, která má ale pěknou atmosféru. Pak už vyjdeme na náměstíčko s kolotočem. Nahoře na kopci se tyčí Sacré Coeur. Chtěli jsme k němu vyjet lanovkou, ale když vidíme, jaký je to kousek, jdeme radši pěšky po schodech.
Ve fontáně pod Sacré Coeur si namáčíme nohy. Svítí sluníčko. Výhled je nádherný. Pod námi se koná vystoupení – fotbalista si kope míčem ve všech možných polohách, pak s ním dokonce vyleze na sloup. Lidi se s ním fotí a podávají si s ním ruku. Prodává se tu strašně moc klíčenek ve tvaru Eiffelovky, a taky pivo Heinekken.
Zamíříme do uliček Montmartru. Jsou naprosto kouzelné. Sice je tu strašně moc turistů, ale to nevadí. Navštívíme Place de Tertre, kde se shromažďujou umělci. Potkáme pána, který nabízí focení s papouškem. Chci zkusit všechno, co Paříž nabízí, a tak se fotím s papouškem. Pak toho ale lituji, papoušek z pobytu mezi spoustou turistů asi není nadšený. Koupíme si slané palačinky a konstatujeme, že na Montmartru mají nejlepší palačinky v Paříži.
Sbírá se k dešti. Míříme zpátky k Sacré Coeur. Když se rozprší, schováme se nejdřív na schodech (spolu s asi milionem dalších turistů) a nakonec jdeme dovnitř. U vstupu do baziliky je nápis „dress respectfully.“ Pohlédnu na svoje tričko s Vogonskou poezií, starou větrovku, sukni a tenisky, a přemýšlím, jestli se na mě tahle fráze dá aplikovat. V bazilice se nesmí fotit, a mě svědí prsty, ale odolávám. Na dodržování zákazu focení dohlíží několik přísných zaměstnanců baziliky, kteří obcházejí dva a číhají na lidi, kteří by vytáhli foťáky.
Po prohlídce čekáme na konec deště zase na schodech a pozorujeme frustrované prodavače deštníků, jak kopou do zdi baziliky, protože si od nich nikdo deštník nechce koupit. Déšť brzy přestává. Sbíháme dolů na metro a jedeme domů. Sousedi už tradičně večeří před domem, dneska se k nim ale venku nepřidáme. Pozorujeme cvrkot z okna pokoje a popíjíme víno.
Ubytování v Paříži
Paříž na mě působila jako město kontrastů. Okamžiky, kdy se člověk nechá unášet krásou uliček, kaváren a starých domů, se tu snadno střídají s přetížením z davů, hluku a neustálého pohybu. Právě proto pro mě bylo důležité mít místo, kam se dá večer stáhnout, zavřít dveře a na chvíli být mimo všechen ten ruch. Ráno pak Paříž umí být překvapivě tichá a jemná – měkké světlo, prázdnější chodníky a pocit, že město na chvíli patří jen těm, kdo se nespěchají.
Pokud si chceš najít ubytování, které ti dovolí Paříž opravdu vnímat a ne jen „přežít“, můžeš se podívat na přehled 10 nejlepších možností ubytování v Paříži zde. Takové zázemí často rozhodne o tom, jestli si město zamiluješ, nebo tě spíš vyčerpá.
