Filozofování

Cesta do země, kterou nechcete znát

Nechci mluvit o psychice, protože tohle je blog o cestování… a koneckonců, koho by bavilo číst cizí stesky? Chtěla bych, aby tohle byl pozitivní prostor. Prostor pro malé zážitky. Prostor pro malá dobrodružství.

Chci mluvit o psychice, protože je to zásadní součást mého života. Je to důvod, proč teď nemůžu cestovat, i když bych chtěla. Je to důvod, proč nemůžu dělat spoustu jiných věcí. Přála bych si tohle téma trochu odstigmatizovat, protože se stále setkávám s lidmi, kteří prostě nechápou… A to se dá udělat jenom tím, že o tom budu mluvit, mluvit, mluvit… A nebo v mém případě psát.

Psychické problémy mě provázely celým životem. Už od narození jsem zažívala úzkosti, i když jsem ještě tehdy nevěděla, co to úzkosti jsou. Byla jsem dvakrát dlouhodobě psychiatricky hospitalizovaná, ještě než jsem dosáhla plnoletosti. Momentálně mi doktorka navrhla invalidní důchod. A přitom to na mně nepoznáte. Zvenčí vypadám normálně, pokud se zrovna nehroutím. Zevnitř je to jiná pohádka…

Úzkosti, deprese, poruchy příjmu potravy, sociální fobie, podezření na poruchu autistického spektra, které právě řeším… Mám pocit, že celý život hraju diagnózové bingo. Aspoň že to podezření na schizofrenii se nepotvrdilo.

Proč to všechno píšu? 

Přála bych si, aby si lidi uvědomovali, že ti, které potkávají, ať už fyzicky nebo takhle virtuálně, můžou podobné problémy mít. Nechci, aby mě někdo litoval. Prosím, jen to ne! Přála bych si prostě jen to, aby lidi chápali, že tyhle věci existují. I když jsou často zvenčí neviditelné. Přála bych si, aby věděli, co obnášejí. Přála bych si, abyste věděli, že žijeme mezi vámi.

 Přála bych si moct být sama sebou, a být přijimaná svým okolím taková, jaká jsem. Chci být v očích ostatních rovnocennou lidskou bytostí. Beze strachu z kritiky a výčitek. Beze strachu z divných pohledů. Beze strachu z toho, že mě lidé kolem odsoudí za něco, za co nemůžu a nikdy jsem nemohla. Za něco, o co jsem se nikdy neprosila a každý den s tím bojuju nejlíp, jak dokážu. Každý den znova. 

 Každý den znovu nalézat naději. Každý den v sobě hledat sílu na optimismus a úsměv. Aspoň trošku. Aspoň tak, aby to stačilo pro přežití. Aspoň do zítřka. A pak zas.

Nechci lítost, ale často potřebuji toleranci a pochopení. Nedokážu dělat všechny věci tak jako ostatní. Nedokážu všechny situace a činnosti zvládat tak jako ostatní. A nejhorší, co člověk v takovou chvíli může slyšet, je:

„Nejsem náhodou nějaká moc velká citlivka?“

„Jsi jenom líná, musíš se sebrat a vykopat z domu.“

„Musíš to prostě přemoct.“

„Zkoušela jsi už… (doplňte jakoukoliv ‚zázračnou‘ metodu)?“

„Měla bys se sebou něco udělat… „

Přátelé, věřte mi, že dělám všechno co můžu. Terapie, meditace, medikace, procházky, jóga, mentální cvičení… Jmenujte to a pravděpodobně jsem to vyzkoušela. Co si ale spousta lidí neuvědomuje je, že zázračná řešení neexistují a práce s psychikou je běh na dlouhou trať. Roky. Věci nejdou vyřešit hned, musíte mít spoustu trpělivosti. I tak není nic zaručené…

A další věc – lidé s psychickou nemocí musí na běžný život vynakládat mnohonásobně víc energie než zdraví lidé, a přitom často zvládnou jen zlomek toho, co oni. Spousta věcí nejde. Nejde tak, jak byste chtěli. Nebo dokonce tak, jak byste potřebovali. Při spoustě věcí prostě narazíte na neviditelnou zeď.

Není to fér. Ale život prostě není fér. O zdravotní problémy se nikdo neprosí. Ty prostě vyfasujete, ať chcete nebo ne. A pak se s tím musíte nějak popasovat. Co ale hodně bolí je, když je vaše nemoc neviditelná, a lidé kolem vás sráží svým nepochopením.

 A to je důvod, proč o tom chci mluvit. Ne pořád. Ale aspoň občas. Pokud chci psát o svých cestách, stejně se tomuhle tématu nemůžu vyhnout. Všechny tyhle psychopotvory totiž vždycky jezdí se mnou. Ať chci nebo ne.

Často mi dělá problém i normální život. Teď je jedno z těch období. Trvá to roky. Je to běh na dlouhou trať. Někdy je těžké zvládnout jenom požadavky běžného dne. A přesto bych chtěla dělat i víc. Chtěla bych cestovat. Chtěla bych se dostat tam, kde jsem ještě nebyla. Chtěla bych o tom vyprávět.

A proto tu jsem.

Někdy ale budu vyprávět i zlomky příběhů z pro mnoho lidí neprozkoumané země psychických problémů… cestopisy ze země zvaná duševní nemoc. Zkuste to brát jako další příběhy o návštěvě místa, na kterém jste nikdy nebyli. Rozšiřování obzorů.  Proto přece lidé cestují, ne? Aby poznali něco jiného než to, kde právě jsou. A tak vám jedno takové místo chci ukázat. Přestože to je místo, kam se pravděpodobně podívat nechcete a já vám přeju, abyste se do téhle země nikdy nedostali.

Tak na cesty. Vnitřní i vnější.

3 Comments

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *