V malém pobřežním městečku Icod de los Vinos stojí údajně nejstarší strom ostrova, dračinec s honosným názvem Drago Millenario. Podle legendy je mu tisíc let, v reálu spíš „jen“ nějakých šest set. Když jsme se večer vraceli domů z výletu do Anagy, Ben na jednom z množství místních kruhových objezdů špatně odbočil, a místo do Puerta jsme najednou mířili právě do Icodu. Zavtipkovala jsem, že bych se tam celkem ráda podívala, a dost mě překvapilo, když mě Ben obratem vzal za slovo.
Ale bylo to super – zrovna tu totiž probíhala nějaká slavnost a viděli jsme něco, co nás úplně ohromilo – děti „sáňkující“ na dřevěných prkýnkách dolů po silnici. V subtropech! Jedna z prudce se svažujících ulic byla uzavřená pro dopravu, děti nahoře navoskovaly prkno a sjely dolů do hromady pneumatik. Dospělí fandili a občas se taky svezli. Dost jsem toužila mít prkno, abych si to mohla taky zkusit.
Do parku se slavným dračincem nás už nepustili, protože bylo deset minut před zavírací dobou, ale pán v pokladně nám prozradil, že strom stejně dobře uvidíme z náměstí nahoře, a tak jsme ušetřili nějakých deset euro. Drago má mít šest metrů po obvodu a sedmnáct na výšku, ale, jak poznamenal Ben: „ten dojem trochu kazí ta palma hned vedle, co je vyšší než on.“
Potom jsme se vydali hledat restauraci, kde bysme se mohli navečeřet. Většina jich byla ještě zavřená, protože se zrovna připravovaly na velké večerní oslavy. Do jedné nás ale pustili, přestože jsme tam seděli skoro sami. Číšník sice mluvil jen španělsky, my jsme španělsky moc nemluvili, ale pochopili jsme, že nám nabízí specialitu dne. Nerozuměli jsme sice úplně, o co jde, ale když už jsme se jednou pustili do neplánovaného dobrodružství, tak proč ne se vším všudy?
Oba jsme dostali lístek, kde jsme měli zaškrtat různé druhy náplní, které do tohohle záhadného jídla chceme – samozřejmě byl ve španělštině. A potom před námi přistál talíř plný nejlepšího jídla, jaké jsem na Tenerife měla. Úžasné smažené krokety s rybí nebo zeleninovou náplní se úplně rozplývaly na jazyku. Kromě toho jsem se tu poprvé setkala s všudypřítomnou kanárskou omáčkou, které se říká mojo. Mojo může být podle typu přísad červené nebo zelené, pálivé nebo nepálivé, a namáčí se v něm všechno od chleba až po maso. Byla to láska na první ochutnání, a tak jsme si později domů odváželi tolik sklenic, kolik nám jen batoh dovolil.
A potom jsme se už jen prošli ulicemi, plnými rozsvícených vánočních ozdob a rozesmátých lidí, a nasávali nakažlivou atmosféru neznámé slavnosti, ke které jsme se takhle náhodou připletli. Náhody a impulzivní rozhodnutí člověka často zavedou k těm nejkrásnějším zážitkům, a tenhle magický večer byl rozhodně jedním z nich.
3 Comments
Ben
Teď zpětně mi Drago Millenaria připadá epičtější. :) A chci krokety a mojo!
Hela
Tak na to je jednoduché řešení – letíme znovu na Tenerife! ;)
Alex
Ah, dostávám hlad :D