Ráno bylo krásné. Slunce pražilo do oken. Vyběhla jsem na terasu a zpoza plotu vykoukla naše sousedka Sila. Pokoušíme se spolu konverzovat, z mojí části spíš neúspěšně. Tváří v tvář rodilé Španělce se mé dva roky španělštiny vypaří jak pára nad hrncem. Má se mnou ale neskutečnou trpělivost a přece jenom si občas něco říct dokážeme. Dneska jsem se jí například snažila sdělit, že mám ráda lidi z Tenerife. To co jsem ale řekla bylo, že mám ráda muže z Tenerife. Byla trošku šokovaná. Detaily. :D
Protože bylo tak krásné počasí, rozhodli jsme se jít na pláž. Na Playa Jardín jsme ještě nebyli a přitom jí máme za rohem, takže to byla jasná volba. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká.
Vlny. Vlny, obří vlny. Ne jen nějaké ty vlnky na blbnutí ve vodě. Vlny jako malé domky, jak je při minulém pobytu pojmenoval Ben.
Nadějeplně (a naivně) jsem vlezla do vody a okamžitě jsem se ocitla pod hladinou. Nedařilo se mi ani dojít do hlubší vody, protože mi vlny neustále podrážely nohy. A když jsem se konečně dostala do hloubky, která mi sahala aspoň po prsa, přišlo teprv to pravé peklo. Obří vlny se mnou pohazovaly jako s hadrovou panenkou. Zkoušela jsem se na nich svést a občas se mi to podařilo. Většinou se přese mě ale vlna převalila a kutálelase mnou pod hladinou, zatímco jsem se snažila si připomenout, že se neutopím, protože z toho za chvíli budu venku. Byl to asi pocit nejbližší topení, který jsem kdy zažila.
Vrchol přišel, když jsem se ocitla uvnitř opravdu pořádné vlny, která mi z obličeje servala plavecké brýle a vymetla se mnou celé mořské dno. Vybelhala jsem se z vody a sotva došla k našemu lehátku. Svalila jsem se na něj, protože mi bylo fakt špatně. Zařekla jsem se, že do tohohle už nikdy nevlezu. Za chvíli se mi udělalo líp a tak jsem se vydala ke sprše vyklepat z plavek tuny písku, který mi vlny nechaly jako drobný dáreček. Okolostojící se museli dost bavit mým bojem s pískem, který se úporně držel všude v plavkách a nemohla jsem ho vůbec dostat ven.
Pak už jsem se už spokojeně slunila. Ležela jsem na lehátku, psala pohledy, a občas jsem se vydala na dobrodružnou výpravu za záchody, které se nacházely přesně na druhém konce dlouhé pláže.
Ben se vydal do vody podruhé. Říkal mi, že na ty vlny existuje grif, kdy se člověk musí dostat dostatečně daleko od břehu a pak už s ním prý tolik nehází. Nevím, mně přišlo dost děsivé, když mě zavalila obří vlna na místě, kde ještě stačím.
Když už jsem se na sluníčku opékala dost dlouho, začalo mi vrtat hlavou, jestli bych si přece jenom nešla ještě jednou zaplavat. Teda vlastně topit. Ano, přesně do té vody, u které jsem se zařekla, že už do ní nikdy nevkročím.
Samozřejmě jsem to udělala. A musím říct, že napodruhé to mělo své kouzlo. Vlny mezitím začaly být ještě větší. A já si začala užívat toho, když mě vlna popadne a já se ocitnu ve stavu beztíže – točí to se mnou hlavou dolů, kolem dokola, mám pocit že letím a padám a gravitace je něco, co je dobrovolné. Děsilo mě to, ale zároveň mě to bavilo.
Po jedné obzvlášť povedené vlně jsem si řekla, že už je načase skončit. Přece jenom toho adrenalinu bylo docela dost. Zpětně jsem se dozvěděla, že na naší pláži měla viset červená vlajka, která značí tak nebezpečné vlny, že už se v nich nedá koupat. Když byl ale přítomný plavčík, který na lidi dohlížel, sundal červenou vlajku a vyvěsil místo ní žlutou. Užila jsem si teda ty pravé, nefalšované, obří supervlny. Hurá. Zážitek to byl zajímavý, ale nevím, jestli bych ho chtěla opakovat. I když mi stále leží v hlavě, že bych se možná chtěla učit surfovat…
A pak už byl podvečer a čas jít domů. Stíny se prodloužily a lehátka vyprázdnily. Pláž teď patřila lidem, kteří si chtěli házet s míčem nebo provádět akrobatické kousky.
Ještě jsme si prohlédli pevnost Castillo san Felipe a vyšplhali na vyvýšenou kapličku hned vedle fotbalového stadionu – je to v okolí široko daleko nejlepší místo, odkud sledovat fotbalové zápasy :D
A pak už jsme se vydali hledat večeři. Jak jsem psala v minulém příspěvku, pár dnů předtím jsem v Puertu narazila na maličkou „restaurační čtvrť,“ v které kromě dobrých jídel vládla i kouzelná atmosféra. Ta byla naším cílem pro dnešní den. Jenom kousek od pláže a plná dobrot.
Procházeli jsme drobnými uličkami a pročítali jídelní lístky restauraci. Měli jsme toho spoustu na výběr. Nakonec ale vyhrála restaurace Mamma Rosa. Jídlo fakt stálo za to!
