Vyhlídka Máj
Filozofování

Čechy nebo zahraničí?

Přiznám se, že jsem doteď neměla k cestování po Čechách moc velký vztah – a dost mě to trápilo. Naprosto jsem si uvědomovala, jak moc je absurdní, že se rozplývám nadšením nad nějakou památkou nebo místem za hranicemi, zatímco doma je pro mě podobná památka víceméně nuda. A hrozně jsem si přála, aby ve mně výlety po Čechách vyvolávaly alespoň zlomek toho nadšení, jako cestování do cizích zemí.

Ale pocitům prostě neporučíš.

Zatímco vyhlídka na cestu do zahraničí mě naplňuje radostným očekáváním, věta „Jedeme na výlet po Čechách“ ve mně vzbudí maximálně reakci „No tak jo.“ (A pak se mi to většinou líbí. Jen v tom nebývá to… něco. Něco kouzelného.)

Pohled na Notre Dame od řeky s postavou v popředí
Zatímco taková Paříž…

Možná je to tím, že Česko jsem v dětství sjezdila s rodinou, se školou, s turistickým oddílem, s Brontosaurem… Že je to pro mě už stará bota. 

A možná je to vzpomínkami na to nadšení z dětství, když jsme se poprvé vydali do ciziny – okouzlení tím, jak se za okny autobusu míhají noční světla, dětské nadšení i z takových maličkostí, jako večerní čištění zubů na benzínce, krmení holubů z ruky na Trafalgar Square, oranžové tulipány protkané modrými kvítky všude v ulicích Londýna… Všechno bylo nové, nezvyklé, vzrušující.

Nebo úžas nad tím, když jsem se dozvěděla, že poprvé uvidím moře, bolest uší v letadle a kulatá duha, kterou jsem viděla mezi mraky. (Vážně, duha při pohledu z letadla má tvar kruhu.)

Možná to byla i cesta do Anglie se školou, když mi bylo dvanáct. Ocitnout se najednou daleko od domova jen s kamarády a učitelkami, bydlení v anglické rodině, legrační jazyková nedorozumění, výlety po neznámých a zvláštních místech, prozkoumávání cizí země, kde všechno funguje trochu jinak… Stonehenge, bílé útesy Doveru a pětimetrová úplně kolmá skluzavka “Černá díra” na farmě Milky Way, které jsem se nejdřív hrozně bála a pak na ní strávila celou dobu návštěvy. Ten pocit, že letím…

To, jak jsem se ztratila a znovu našla na trajektu a jak mi bylo špatně z houpání na vlnách v bouřce. Podezřelé anglické svačiny s něčím, u čeho jsme si nebyli jistí, jestli je to burákové máslo nebo paštika (a zkrmování dotyčných svačin všudypřítomným rackům.) Octové chipsy, které jsme po sobě házeli, protože jsme je nedokázali sníst. A smích, smích, smích… To všechno bylo pro mé dvanáctileté já to nejúžasnější dobrodružství na světě.

Fotka čtyř kamarádek držících se za ramena před Stonehenge.
Ve dvanácti má člověk nárok vypadat trošku rozevlátě :D

A tenhle pocit dobrodružství mi vydržel až do dospělosti. Jakmile přejedu hranice a uslyším cizí řeč,všechno se ve mně rozsvítí nadšením z objevování. První kroky na neznámém místě. Ta radost z drobných odlišností. Ten skvělý pocit, být někde jinde. 

Ale teď, když vím, že cesta do zahraničí po neurčitou dobu nebude možná, jsem vážně zatoužila po cestování po Čechách. Snad poprvé v životě.

Nadchla mě představa, že můžu, možná poprvé a naposled, vidět různá známá místa bez davů zahraničních turistů. Najednou mám pocit, že je to vzácná příležitost, které bych měla využít naplno. Najednou chci sjezdit každý koutek České republiky a hrozně se na to těším.
Jak je ten lidský mozek legrační :) 

Tak jsem zvědavá, jestli mi to nadšení vydrží i po karanténě :D Doufám že ano. 

A jak to máte vy?

U Hostěradických vodopádů poblíž Sázavy
Mávám od Hostěradických vodopádů. Tak zase příště!

3 Comments

  • Lament

    Jé, to mi vůbec nedošlo. Já nerada už jezdím kamkoliv právě kvůli tomu, že celý svět je pokrytý davy lidí (no, ještě jsou řidší místečka, ale na ně si zase úplně zatím netroufám). A tak jsem si na to zvykla, že mi teď nedošlo, že může být skoro pusto. :D

    • Hela

      No vidíš, teď je ideální doba pro tebe k projíždění celé České republiky! ;) Když jsme se v létě byli projít v centru Prahy, tak tam bylo prakticky prázdno…

      (A promiň, že mi tak dlouho trvalo schválit komentář, neustále mi chodí tolik spamových komentářů, že už se většinou ani neobtěžuju podívat na text… a on mi konečně blog okomentoval někdo živý! Skutečný! Hurá! :D)

  • Mama

    Na te fotce z Anglie, mi teprve ted doslo, ze si opravdu podobna mne. Vsichni to rikaji. Ale az ted to skutecne vidim. Jakobych videla sebe.

    Pak jeste to dobihani letadel…k tomu se mi vybavilo, jak jsme dobihali tramvaj na Bile hore, kdyz jsi jela s Az tam-em jak jsem se bala, ze to nestihneme. Zatim jsi vzdy vse stihla, vid?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *