Občas mi přijde zvláštní, že zatímco v zahraničí nadšeně vymetám výstavy a památky, doma v Praze jsem spoustu zajímavých míst ještě neviděla. Rozhodla jsem se tedy být trochu turistkou po Praze.
V poslední době jsem se podívala na dvě zajímavé výstavy. Každá je úplně jiná, ale něco mají společného. Jedna má ve jménu budoucnost a ta druhá vzpomínky.
Fragmenty paměti
Upřímně, na tuhle výstavu jsem se vydala na doporučení člověka, který vedl komentovanou procházku po Zahradách Pražského hradu, a úplně jsem si předem neověřila, co se na ní vlastně bude vystavovat. Když jsem zjistila, že to jsou relikvie, čili pozůstatky dávno mrtvých lidí, měla jsem chuť se zase otočit a jít domů.
Ozdobné schránky ve vitrínách mě nijak neoslovovaly, když jsem pomyslela na jejich morbidní obsah. Celá výstava byla jen řada nasvícených, ozdobných, lesklých schránek na mrtvoly.
A pak tam přišla středoškolská třída s učitelem, který jim začal dělat komentovanou prohlídku. Znělo to zajímavě, a tak jsem se přilepila na okraj a poslouchala jsem. A výstava najednou byla mnohem zajímavější!
Velká část vystavených relikvií pocházela z doby Karla IV. Ten relikvie obsesivně sbíral. Ze všech koutů Evropy jich získal více než 120. Získané relikvie předváděl prostým lidem při velkých liturgických slavnostech. Pozdější králové část ale jeho velkou sbírku částečně rozprodali, takže to co jsme tu mohli vidět, byl už jen pouhý zlomek.
Zajímavé bylo evangelium svatého Marka s autografickou poznámkou Karla IV. Ten se relikvií rád dotýkal, což bylo kontroverzní, a v tomhle případě očividně neodolal vepsat vlastních pár řádků. Panovník byl ale zřejmě tak rozechvělý z toho, že získal tak vzácnou památku, že se pod svá slova podepsal jen „Karel” a ”Čtvrtý” tam musel doplnit pomocí vsuvky.
Zaujala mě také rouška Panny Marie, kterou podle tradice měla utírat krev Kristovi z ran na kříži. Kdyby to církev dovolila, dala bych se z něj získat Ježíšova DNA a určitě bychom se toho mohli spoustu dozvědět. Církev ale asi nedovolí.
Fascinoval mě také ubrus údajně ze stolu, kde se jedla Kristova poslední večeře. Netušila jsem že z té doby bylo vůbec dochovaných tolik předmětů, které dokážeme identifikovat. Je uchovávaný ve džbánu z horského křišťálu, který byl neobyčejně ozdobný. Prý ho dokázali vyrobit jen ve specializovaných dílnách v Benátkách nebo v Paříži.
Kromě výstavy relikvií tu bylo i několik moderních uměleckých děl, která mě ale většinou tak nezaujala. Hezká ale byla instalace Střepy a paměť, která se skládala z rozbitých míšeňských porcelánových talířů ze sbírky židovské rodiny von Klemperer.
Sbírka měla skoro 900 kusů a byla zničena během britských náletů na Drážďany v roce 1945. Edmund de Waal, který instalace vytvořil, je v roce 2010 koupil na aukci jako střepy a pečlivě je složil dohromady pomocí japonské techniky kintsugi. Při té se slepují rozbité nádoby pomocí zlata, aby se zdůraznilo to, že i po opravě, rozbité a znovu sestavené, dokonale nedokonalé, mají svou hodnotu.
Možná nejvíce se mi líbila instalace Knihovna jako suma civilizační paměti. Byla to místnost, která byla volně přístupná a působila, jako byste opravdu vešli do něčí knihovny, která je zabydlená a ze které si před chvílí jen někam odskočil.
U zdí byla postavená pohodlná křesla, do kterých jste si mohli sednout. Na poličkách leželo spousta malých osobních předmětů od brýlí přes karty až po plyšáky. Mezi knihami jste se mohli usadit, vytahovat jednotlivé svazky a číst si. Tedy pokud jste rozuměli německy.
Knihy pocházely z knihovny kulturního a církevního historika Franze Machilka, badatele, který studoval život Jana Husa a další oblasti náboženských a kulturních dějin. A člověk měl opravdu pocit, jako kdyby byl u něj doma v obýváku.
Echoes of Tomorrow
Echoes of Tomorrow je úplným protikladem předchozí výstavy. Zatímco Fragmenty paměti byly věnované minulosti, Echoes of Tomorrow se věnuje tomu co teprve přijde.
Tahle výstava světelných instalací se nachází v Galerii Signal Space, která patří organizátorům slavného Signal Festivalu. Na 10 000 m2 tu najdete 10 instalací od autorů z Čech i celého světa. Na svém webu říkají, že tématem výstavy je, jak sny o tom, co bude, zanechávají ozvěny v tom, co je.
Když se mi podařilo zdolat moderní systém skříněk na odložení kabátů a batohů, v nichž jste si museli navolit kód a pak doufat že ho nezapomenete a že najdete správnou skříňku, až nastane čas věci vyzvednout, vydala jsem se do první zatemněné místnosti.
Tam byla na zdi instalovaná řada lišt se světly, které se pomalu otáčely a vytvářely hypnotický efekt. Tenhle exponát s názvem Playmodes mě popravdě řečeno příliš nezaujal.
Druhá místnost byla protkaná rudými laserovými paprsky, které pomalu přejížděly sem a tam a k tomu duněly hlasité hluboké tóny. Bylo to smyslově velmi intenzivní a po chvíli jsem musela uprchnout.
Nejvíc se mi líbil zrcadlový sál Crystal Pixels, kde zrcadla projektovala barevná světla až do nekonečna. Bylo to velice dezorientující a člověk chvílemi často nevěděl, jestli kráčí do volného prostoru nebo do zrcadla, ale výsledný dojem byl úchvatný.
Potom už mi exponáty začaly pomalu splývat. Onformative je založená na analýze pohybu řek, převedeného do obrazu a hudby, které vytvářela umělá inteligence.
Ve Fighters nechal autor robota tesat mramorovou sochu inspirovanou Michelangelem. Photosystem II. je vizualizace na téma fotosyntézy.
Weaving Nowhere s černou koulí visící uprostřed místnosti, obklopenou duhovými odlesky, má představovat proměnlivost reality. V interaktivní Piece: Body Sketches jste mohli rozpohybovat světelné obrazce pomocí vlastního pohybu. V Abiogenesis jste zase mohli obdivovat proměnlivé abstraktní obrazce na velké obrazovce.
Na závěr jsme vstoupili do místnosti, v níž byl na všechny čtyři stěny promítaný krátký film, který nás prováděl lidskou existenci a vesmírem. Projekce návštěvníka úplně obklopovala a byla velice intenzivní. To už jsem popravdě začínala být smyslově dost přehlcená a tenhle zážitek mi byl spíš nepříjemný.
Celkově jsem byla ale ráda, že jsem na obě výstavy šla. Na té první jsem se toho něco nového dozvěděla, na té druhé jsem zase něco nového zažila. Obě byly hezkým malým dobrodružství, vystoupením ze všedních dnů.
A obě byly něčím překvapivé. U první výstavy komentovaná prohlídka proměnila nudnou přehlídku nablýskaných pozlátek v něco, co mě hluboce zaujalo. U druhé výstavy, která se mi od začátku líbila, mě zase nepříjemně zaskočilo smyslové zahlcení.
Znovu jsem si uvědomila, že na to, abych zažila dobrodružství, nemusím vyrážet do světa. Že dobrodružství se často dá najít v místech, která bychom během normálního dne bez povšimnutí minuli.
Praha je plná zajímavých míst, která na mě teprve čekají. A já se těším, až je postupně objevím.
