Země zvaná jaro

Jsem cestovatelka časem. Stejně jako vy všichni. Bohužel tahle cesta funguje jen jednosměrně – do budoucnosti. Den za dnem.

Všimli jste si někdy pořádně, jak se svět v jednotlivých ročních obdobích mění? Jako by každé z nich bylo úplně jiné místo – místo samo o sobě.

Zima je pochmurný, tmavý kontinent. Nenavštěvuji ho příliš ráda. A jsem nadšená, když mu můžu dát sbohem.

Podzim je rozmarné, barevné místo plné úžasu. Za teplých dnů se tam ráda podívám.

Léto je výbuch zeleně a slunečního světla. Kdybych mohla, nastěhuji se sem napořád.

Nebýt toho posledního z míst – ročních období.

Jara.

Jaro je naděje. Jaro je začátek života po dlouhé tmě. Jaro je vůně. Jaro je smršť podivných, radostně-smutných toulavých pocitů, které mě naplňují až po okraj duše.

Jaro je zelený sen.

Jestli někde existuje pohádková říše, je to jaro.

„Já bych tak ráda někam jela“, vzdychám často. V zimě víc, než kdy jindy. V zimě bych se ráda natáhla za paprsky slunečního světla, přitáhla si je k sobě… a když nemůžou ony za mnou, odletěla bych za nimi. Do dálky…

Ale jednou za rok jsem nejšťastnější právě tam, kde jsem. A zrovna tohle místo na začátku května, kdy je vzduch plný vůně, kdy se svět začíná odívat do letního hávu, který je ještě nový a svěží, a sluníčko po dlouhé zimě začne svými paprsky kropit zem, je pro mě to nejkrásnější místo na světě.