Měla jsem sen. Sen o jaru. Sen o rozkvetlých lánech tulipánů pod stromy zelenajícími se novými listy. Sen o květinovém ráji, kde se můžete procházet po pěšinkách uprostřed krásy, která bere dech, mezi výbuchem barev, probouzejícím se jarem. Jen já a divukrásná příroda. Chtěla jsem navštívit Keukenhof. A teď jsme tady. Na obřím parkovišti vyplivují turistické autobusy zástupy lidí. K branám se táhne nekonečná fronta a za nimi vyhrává jakási příšerná cirkusová hudba. Pro samé lidi tu není k hnutí. O tomhle že jsem snila? Rychle proklouzneme dovnitř, protože jsme si chytře koupili vstupenky předem na netu. Z těch davů mám až mžitky před očima. Tohle není můj jarní sen!…
-
-
Domek pro panenky a houfy černookých králíčků
Amsterdam, pět hodin ráno. Je těsně před svítáním. Ani nevím, co mě vedlo k tomu, abych sem vyběhla, když jsem se uprostřed spánku probudila. Stojím venku před dveřmi bosá, jen v ponožkách a poslouchám zpěv ptáků. Celá čtvrť ještě spí a vzduch voní dobrodružstvím. Bydlíme v domečku pro panenky. Je poskládaný z modulů, které vypadají jako několik dopravních kontejnerů postavených na sebe. Celé sousedství je takových domků plné – jako by si tu někdo hrál s obřími kostkami. Máme i malinkatou zahrádku, ve které divoce kvete keř magnólie. A v šuplíku mého nočního stolku mě přivítal pravý amsterodamský joint. Že by pozornost podniku? :) “Naše” čtvrť je zřejmě převážně indická.…
-
Cesta do země, kterou nechcete znát
Nechci mluvit o psychice, protože tohle je blog o cestování… a koneckonců, koho by bavilo číst cizí stesky? Chtěla bych, aby tohle byl pozitivní prostor. Prostor pro malé zážitky. Prostor pro malá dobrodružství. Chci mluvit o psychice, protože je to zásadní součást mého života. Je to důvod, proč teď nemůžu cestovat, i když bych chtěla. Je to důvod, proč nemůžu dělat spoustu jiných věcí. Přála bych si tohle téma trochu odstigmatizovat, protože se stále setkávám s lidmi, kteří prostě nechápou… A to se dá udělat jenom tím, že o tom budu mluvit, mluvit, mluvit… A nebo v mém případě psát. Psychické problémy mě provázely celým životem. Už od narození jsem…
-
Země zvaná jaro
Jsem cestovatelka časem. Stejně jako vy všichni. Bohužel tahle cesta funguje jen jednosměrně – do budoucnosti. Den za dnem. Všimli jste si někdy pořádně, jak se svět v jednotlivých ročních obdobích mění? Jako by každé z nich bylo úplně jiné místo – místo samo o sobě. Zima je pochmurný, tmavý kontinent. Nenavštěvuji ho příliš ráda. A jsem nadšená, když mu můžu dát sbohem. Podzim je rozmarné, barevné místo plné úžasu. Za teplých dnů se tam ráda podívám. Léto je výbuch zeleně a slunečního světla. Kdybych mohla, nastěhuji se sem napořád. Nebýt toho posledního z míst – ročních období. Jara. Jaro je naděje. Jaro je začátek života po dlouhé tmě. Jaro…
-
Čechy nebo zahraničí?
Přiznám se, že jsem doteď neměla k cestování po Čechách moc velký vztah – a dost mě to trápilo. Naprosto jsem si uvědomovala, jak moc je absurdní, že se rozplývám nadšením nad nějakou památkou nebo místem za hranicemi, zatímco doma je pro mě podobná památka víceméně nuda. A hrozně jsem si přála, aby ve mně výlety po Čechách vyvolávaly alespoň zlomek toho nadšení, jako cestování do cizích zemí. Ale pocitům prostě neporučíš. Zatímco vyhlídka na cestu do zahraničí mě naplňuje radostným očekáváním, věta „Jedeme na výlet po Čechách“ ve mně vzbudí maximálně reakci „No tak jo.“ (A pak se mi to většinou líbí. Jen v tom nebývá to… něco. Něco…
-
Vídeňské toulky
Je nádherný březnový den. Poslední den ve Vídni. Sluníčko svítí, venku je kolem dvaceti stupňů… A tak se honem vrhnout do ulic, honem nasát poslední zážitky, honem stihnout vidět všechno, co jsem ještě neviděla, honem navštívit všechny památky, abych si připadala jako správný uvědomělý turista… Nebo snad ne? Je krásně. Venku kvetou pampelišky. Kam se to vlastně ženu? Když jsme v předchozích dnech vyráželi do města, vždycky jsme projížděli nad řekou. Pozorovala jsem lidi, povalující se na břehu, a trošku jim to příjemné nicnedělání záviděla. Jen tak si sednout k vodě a kochat se vyhlídkou… A tak mám svůj dnešní cíl. Místo honosných habsburských paláců navštívím – břeh řeky. Ležérním…
-
Barevný sen šíleného architekta
Do Vídně jsme jeli jednak navštívit kamaráda, a pak taky omrknout památky a místní turistické atrakce. Hlavně jsem chtěla vidět „ten barevný dům, co hraje hudbu, když prší.“ Viděla jsem na netu spoustu obrázků a moc jsem se na něj těšila. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsme dorazili k našemu vytouženému cíli, a já zjistila, že tohle není ten barevný dům, který hraje hudbu, když prší. Je to totiž úplně jiný barevný dům. Ten barevný dům, který jsem původně chtěla vidět, totiž stojí v Drážďanech. My jsme mezitím stáli ve Vídni a dívali se na mírně psychedelický výtvor podivínského architekta Friedricha Hundertwassera, který sice nehraje hudbu, když prší, zato…
-
Gastronomické dobrodružství ve Vídni
Najít narychlo v centru Vídně restauraci, která by nabízela aspoň jedno slušné vegetariánské jídlo, není tak jednoduché, jak by se zdálo. Je pátek večer a my kroužíme vídeňskými uličkami v marné snaze objevit takové zázračné místo. Nakonec je naše snaha korunována úspěchem. Menu vyvěšené vedle dveří restaurace Bastei Beisl slibuje, že se tu najedí i nemasožravci. Zapadneme tedy do sklepních prostor. To jsme ještě nevěděli, že naše večeře bude přímo zážitková. Číšník přináší jídelní lístek. Je to číšník nepříliš přátelský. Spíš než role číšníka by mu slušela pozice seržanta na nějakém vojenském cvičišti. Shlíží na nás nerudným zrakem, jako by se v duchu ptal: Co vy cizáci, děláte tady v…
-
Loučení s Tenerife
A už tu máme konec pobytu… To bych ale nebyla já, abych nenašla způsob, jak si ho „zpříjemnit“. Stačí při placení v taxíku nějak vytrousit peněženku i s občankou. S odevzdaností zkušené průserářky jsem usoudila, že nejlepším řešením vzniklé situace bude zajít s Benem na sangríu a domů zítra odletět na pas, který jsem naštěstí měla uložený na ubytování. Možná mě taky trochu nakazila místní kultura „Relax, no problem“.A pak už zbývalo jen užít si krásný slunečný den, naposled zajít do přímořské restaurace, vykoupat se v lagunách, podívat se na západ slunce na pláži, kam chodila i Agatha Christie… a sbalit se a vstát ve tři ráno, abychom chytli let zpátky.…
-
Sáňkování pod palmami
V malém pobřežním městečku Icod de los Vinos stojí údajně nejstarší strom ostrova, dračinec s honosným názvem Drago Millenario. Podle legendy je mu tisíc let, v reálu spíš „jen“ nějakých šest set. Když jsme se večer vraceli domů z výletu do Anagy, Ben na jednom z množství místních kruhových objezdů špatně odbočil, a místo do Puerta jsme najednou mířili právě do Icodu. Zavtipkovala jsem, že bych se tam celkem ráda podívala, a dost mě překvapilo, když mě Ben obratem vzal za slovo. Ale bylo to super – zrovna tu totiž probíhala nějaká slavnost a viděli jsme něco, co nás úplně ohromilo – děti „sáňkující“ na dřevěných prkýnkách dolů po silnici.…
