Rudé cihly žhnou, rozpálené slunečním žárem. V podvečer teploměr ukazuje 39 stupňů. Ve stínu. Toulouse, Červené město, se v letním žáru zdá být horečnatým přízrakem. Kdy se jižní Francie přestěhovala do tropů?
Liz, od které si pronajímám pokojík v bytě, který obývá spolu se svým bratrem a dvěma kočkami, krčí rameny. Prý je to tu poslední roky v létě normální. V jejich starém domě je naštěstí požehnaný chládek. Neprozřetelně jsem si ke své návštěvě Toulouse vybrala srpen, a to zrovna těch několik nejteplejších dnů.
Jdu prozkoumat okolí. Kráčím po ulici, snažím se zorientovat, vytáhnu mapu. V tu ránu je u mě týpek a ptá se mě, jestli jsem „on vacantion“ a jak se jmenuju. A jéje, říkám si… to bude, jako když mě neodbytně pronásledovali týpci v Marseille. A jasně, hned další věta je, že jsem „bella, bella!“ Tak rychle říkám, že děkuju za kompliment, ale že jsem vdaná. (Ano, pro účely cestování jsem rychle povýšila svůj partnerský status na manželství.). On na to, že on je zas ženatý, ještě jednou mi nadšeně řekne, že jsem „bella, bella!“ naznačí přitom rukama ve vzduchu ladné křivky a pak mi popřeje „bon vacantion“ a rozloučí se. A já si říkám, že jakkoliv mi být takhle na ulici lovená normálně dost vadí, tak tohle mě spíš donutilo k úsměvu. Kéž by to se všemi šlo takhle přímočaře.
Když jsem došla k řece, naraziila jsem na nabídku plavby na lodi. Plavby, to je moje, takže jsem absolvovala důkladnou protiteroristickou prohlídku a nalodila se na Baladine Barge. Plavili jsme se po řece Garonně od Pont Neuf přes Zdymadlo svatého Michala a zpět. Plavba to byla krátká, klidná, a poměrně nezajímavá. Kdybych ji měla absolvovat znovu, asi bych se neobtěžovala.
Znovu na břehu řeky jsem ponořila nohy do vody, kde mi je oťukávaly zvědavé rybky, a pozorovala jsem kolem proplouvající lodě. Vedle přístavu je malý park se stinnými platany. Bylo krásné (až moc krásné) počasí, a tak tu byla spousta Toulousanů na pikniku.
Vydala jsem se zpátky do ulic města. Toulouse se také říká “Červené město”, to podle barvy cihel, ze kterého je jeho historická část postavena. V době mojí návštěvy bylo ale také rozpálené do ruda.
Chtěla jsem navštívit baziliku Saint Sermin, ale průvodce měl chybně napsanou otevírací dobu, a tak jsem k jejím branám dorazila až ve chvíli, kdy už byly zavřené. Prohlédla jsem si tedy impozantní stabu alespoň zvenčí. Bazilika vznikla kolem hrobu biskupa Saturnina (francouzsky Sernina) a její historie sahá až do 4. století.
Na náměstí je trh s knihami – hotový ráj, kdybych teda uměla dobře francouzsky.Vybrala jsem si jedinou dvojjazyčnou knížku, na kterou jsem narazila – maly a lehoučký francouzsko-anglicky paperback, který mi pak dělal společnost po zbytek pobytu. (Stylem „přečti si odstavec francouzsky, pak anglicky, a pak znovu francouzsky“ mi asi vydrží nadlouho.) Zjistila jsem, že když člověk čte, necítí se sám.
Taky se tu večer tančí u řeky. Podobně jako v Paříži hraje hudba a páry víří do rytmu… Přihlížela jsem a opravdu hodně mi chyběl Ben. Cestování sama je v některých věcech dost osamělé. Obzvlášť když se všichni kolem druží.
Byla jsem hrozně vyřízená, a tak jsem usoudila, že potřebuju aspoň jedno pořádně jídlo a zašla si do restaurace, poprvé při sólocestách. Vlastně jsem na ni narazila náhodou – vyrazila jsem zapadlou uličkou plnou nepořádku, zahnula za pár rohů – a najednou krásná restaurace se zahrádkou a s rozumnými cenami. Akorát jednu chybu to mělo – nerozuměla jsem ani slovu z menu. Byla tam samá hrozně sofistikovaná jídla, tak vzletně popsané, že na ně moje francouzština zdaleka nestačila.
I zašla jsem dovnitř a poptala se, jestli mají něco pro vegetariány nebo rybožrouty. (Ryby mě na cestách dost zachraňujou, čistě vege jídlo mají málokde). Náhodou měli, akorát že mají místo jen na rezervaci. Ale jedno jediné jim zbývalo. Že prý teprve všechno připravují, ale otevírají z čtvrt hodiny, ať jim řeknu jméno a dorazím za chvíli. Rezervaci mi udělali na křestní jméno, pobrat příjmení se radši ani nepokoušeli. „Helena, oui?“
Přišla jsem teda za čtvrt hodiny, usadili mě v dokonalém koutku v rohu s dřevěným obložením a výzdobou z pohledů z celého sveta, a naservírovali mi naprosto dokonalé jídlo od předkrmu až po dezert, jaké bych v Praze dostala ve fakt luxusní restauraci. Strávila jsem tu příjemný večer s knížkou a fakt si odpočinula… kouzelné místo, které tu cekalo zřejmě přesně na mě.
P.S. kdybyste ho v Toulouse někdo hledal, dívejte se po restauraci se jménem „Le May„, květen. Dnes už na zdi možná najdete i pohled z Prahy ode mě.
Přečtěte si také:
Za hradby Carcassonne: nejpohádkovější výlet z Toulouse
Ubytování v Toulouse
Ubytování v Toulouse pro mě nebylo jen místem na přespání, ale útočištěm před žárem a ruchem města. Po dni stráveném v rozpálených ulicích Červeného města bylo neuvěřitelně uklidňující vrátit se do prostoru, kde se dalo zatáhnout okno, zpomalit dech a na chvíli být mimo všechno. Rána byla tichá, večery klidné a ten kontrast mezi pulzujícím městem venku a bezpečím za dveřmi byl přesně to, co jsem tehdy potřebovala. Právě takové zázemí dokáže cestu proměnit z únavné v opravdu příjemnou.
Pokud si chceš projít různé možnosti ubytování v Toulouse a vybrat si místo, které ti bude sedět atmosférou i polohou, můžeš se podívat na přehled 10 nejlepších možností ubytování v Toulouse zde.
