Ještě jedna historka z letiště. Byla jsem na letišti skoro čtyři hodiny předem, a stejně mi málem uletělo letadlo!
Tentokrát jsem se rozhodla být časově zodpovědná (poté, co jsem den předtím sprintovala na vlak přes celé Carcassonne) a tak jsem dorazila na letiště fakt hodně brzo, bez zavazadel k odbavení. Na security prakticky žádná fronta, pokecali jsme s bezpečákem o Praze, a tak jsem najednou v letištní hale a mám strašně moc volného času. Dojdu si na jídlo, vybírám dárek pro Bena, a pak zjistím, že na letišti v Toulouse mají na rozdíl od jiných letišť poštovní schránku (což je skvělý vynález, Postcrosseři vědí), a tak se ještě rozhodnu napsat pár pohledů s tím, že gate je támhle za rohem a budu u ní hned. Když jsem k ní ale už celkem brzo před letem vyrazila, zjistila jsem, že jsem tak nějak zapomněla na existenci pasové kontroly. Řada za dva rohy, nástup do letadla končí za čtvrt hodiny!
Rozhodla jsem se, že pokud se řada do pěti minut výrazně nepohne, prostě zkusím ukecat lidi, aby mě pustili. Nepohnula. Obrátím se teda na dva anglicky mluvící pány přede mnou s tím, že se hrozně omlouvám, ale potřebovala bych je předběhnout, protože jinak mi uletí letadlo. Oni se zamysleli, pravili, že jim asi taky a rozhodli se, že zkusí frontu předběhnout se mnou. Takže mi cestu razili dva statní angličtí džentlmeni, zatímco já jsem vlála za nimi a omlouvala se každému, koho jsme míjeli. Všichni se usmívali. V životě jsem nezažila tak milou frontu.
Postavím se k okýnku pasové kontroly, když tu se za mnou česky ozve: „Vidíš, tohle měl náš šéf udělat, když jsme minule nestíhali letadlo!“ Ajaj, zřejmě jsem předběhla i nějaké Čechy z toho samého letu. Ti ale ještě asi plně nepochopili, že mají spěchat, takže nepanikařili zdaleka tak, jako já. Vyběhla jsem od pasové kontroly a následovala komická scénka úprku ke gate včetně odbočky špatným směrem a následného vybíhání jezdících schodů v protisměru s divoce poskakující taškou na kolečkách v závěsu. Češi mě mezitím stihli dohnat, a protože jim policajt na kontrole řekl, že by měli spěchat, panikaří už taky.
Letuška nás odbavila a nasměrovala do tunelu, který by měl vést k letadlu, ale končí páskou nataženou přímo přes cestu. Pobíháme všichni zmateně dokolečka a řešíme, co teď. Byly tam otevřené nenápadné dveře nalevo, očividně jediný volný východ, takže jsem prohlásila, že to musí být ono, a vedla výpravu tří Čechů na letištní plochu. Tam jsme měli možnost zahrát si hru „Najdi si své letadlo“, protože už jsme po cestě žádný personál ani směrovky nepotkali, prostě nás vypustili do tunelu na plochu a nechali být. Ale naštěstí se takové letadlo dá celkem blbě přehlídnout. Už pohodlně usazená u okýnka jsem pak sledovala, jak postupně dobíhají další lidi, kteří zřejmě taky zapomněli na existenci pasové kontroly, ale byli moc slušní na předbíhání… Jedna dobíhající paní se celou dobu drží za hlavu v univerzálním a mezijazyčném gestu paniky. Naštěstí ale letadlo počkalo na všechny a dokonce jsme stihli odletět s předstihem, takže se konal happyend. A já si asi budu muset pořídit hodinky, co mi budou ve strategických intervalech říkat „pohni, nebo přijdeš pozdě“, nebo už fakt nevím.
Přečtěte si také:
Toulouse – ve žhnoucích ulicích Červeného města
Za hradby Carcassonne: nejpohádkovější výlet z Toulouse
Ubytování v Toulouse
Ubytování v Toulouse pro mě nebylo jen místem na přespání, ale útočištěm před žárem a ruchem města. Po dni stráveném v rozpálených ulicích Červeného města bylo neuvěřitelně uklidňující vrátit se do prostoru, kde se dalo zatáhnout okno, zpomalit dech a na chvíli být mimo všechno. Rána byla tichá, večery klidné a ten kontrast mezi pulzujícím městem venku a bezpečím za dveřmi byl přesně to, co jsem tehdy potřebovala. Právě takové zázemí dokáže cestu proměnit z únavné v opravdu příjemnou.
Pokud si chceš projít různé možnosti ubytování v Toulouse a vybrat si místo, které ti bude sedět atmosférou i polohou, můžeš se podívat na přehled 10 nejlepších možností ubytování v Toulouse zde.
