Paříž je jako obrovská bonboniéra. Když se podíváte na mapu, můžete si vybrat ze stovky lákavých možností. Některá bonbóny jsou výborné, jiné chutnají trochu divně, některé vás svojí náplní překvapí – ale ať si vyberete kterýkoliv, pořád před sebou budete mít krabičku plnou skvěle vypadajících dobrot… Paříži, budeme zpátky.
…
První cesta do Paříže skončila ještě dřív než začala – v nemocnici. Pár dnů před odjezdem mě začalo bolet břicho, a tak jsem si radši zašla k doktorce. Ta mě poslala k chirurgovi. Ten mě poslal do Vojenské nemocnice a tam si mě pro jistotu rovnou nechali. Místo první cesty do zahraničí s partnerem jsem měla úplně jiný zážitek – první operaci v životě. Byla jsem smutná, a tak mi Ben slíbil že určitě pojedeme v létě.
Koupili jsme letenky, rezervovali ubytování a těšili se. A potom – déjá vu. V den odletu mě začalo bolet břicho tak, že jsem se prakticky nemohla postavit rovně.
Ráno v den odletu se probudím, zhodnotím stav, vyhrabu se z postele a sdělím Benovi, že takhle rozhodně nikam letět nemůžu… Ben se na mě mile usměje, obejme mě a řekne mi, že mě miluje. Pak otevře lednici, popadne lahev medoviny a zhluboka se napije. Pak jdeme hledat nejbližší pohotovost.
Ve Vojenské nemocnici se na mě tváří divně – ani se jim úplně nedivím, když se jim tam v bolestech připlazí někdo, kdo tvrdí, že chce ještě ten večer odletět do zahraničí… Ne že by to teda zřejmě bylo úplně ojedinělé – taxíkář, co mě pak vezl zpátky, mi vyprávěl, že tam nedávno vezl holčinu, co měla letět do Ameriky, a udělala si něco s kolenem. Jedu sama, Ben musí ještě do města vyměnit eura, a tak je to psycho o to horší… Musela jsem sebrat všechnu odvahu, protože se děsně bojím, že si mě tam znovu nechají.
Na akutním příjmu mě posílají k neurologovi, že tohle prý oni neřeší. Když se promotám areálem k budově neurologie a vyjedu futuristickým proskleným výtahem do třetího patra, situace se opakuje – na neurologii se na mě tváří odmítavě a chtějí mě poslat pryč, protože mají dost objednaných pacientů a prý jsme z pohotovosti dneska už osmá… Tvářím se zoufale, říkám, že nevím, kam jinam jít, dělám oči, až se paní na recepci nakonec slituje a pošle mě k doktorce. (Jsem asi jedna z mála pacientů, kterou do ordinace volají slovy: „V kolik hodin vám letí letadlo?“)
Doktorka je moc milá a moc přepracovaná. Opravdu se divím, že to zvládá tak skvěle – je na ní vidět, že má dost, v jednu chvíli začne příšerně nadávat na netisknoucí tiskárnu, ale vzápětí se mi omluví. Ke mně se chová jen hezky. Prozkoumá záda, břicho, nechá mě projít po místnosti, a má jasno – akutní jizva, to znamená jizva, která se po operaci pořádně nezahojila a dělá bordel. Provede pár cviků s mojí nohou, píchne mi do zad dvě injekce, a mně je najednou o dost líp. Odcházím s mnohem lehčím srdcem a slibem, že jí pošlu tem nejhezčí pohled, co v celé Paříži najdu. (A to jsem taky později udělala.)
Teď hurá domů dobalit věci a na letiště… Nebo spíš padnout na postel a pokoušet se aspoň trochu zregenerovovat duševní síly z toho vypětí, než přijede máma a hodí nás na letiště. (Naštěstí, původně jsme chtěli jen autobusem, ale jsem tak zničená, že mám problém i přejít ulici.) Tam se snažíme zorientovat, protože já letěla jen jednou jako malá a Ben ještě vůbec. Všechno je nové, všechno je úžasné… a matoucí.
Myslím na to, jak je krásné, že je to pro mě všechno nové – i se vším strachem a nervozitou, ale především dětskou fascinací a nadšením. Jsem vděčná za ten silný prožitek. Poprvé!!! Až jednou s Benem budeme staří ostřílení matadoři cestování, bude pro nás letiště jen o něco složitější autobusová zastávka. Bude to sice klidnější, ale teď je to krásné právě tou novostí
Původně jsem se do letět dost bála. Teď jsem myslela, že už jsem během dne vyčerpala všechen adrenalin, ale když dojde na to, nasednout do letadla, zjišťuju, že ho ještě dost zbylo.
Normální lidi se nejspíš bojí lítat proto, že by letadlo mohlo spadnout. Já jsem originální – možnost pádu mě tolik netrápí, ale bojím se, že mě budou bolet uši. Nakonec mám záchvat klaustrofobie, je mi špatně od žaludku… a uši mě bolí taky. Přesto je to všechno ale naprosto úžasné! Nakláním se přes Bena, nalepená k okýnku, a pozoruju, jak pilot naklání letadlo na jednu a na druhou stranu a země se pomalu vzdaluje, a připadám si jako na té nejúžasnější horské dráze. Wheeeeeee! Zbytek letu pak strávím snahou uklidnit rozbouřený žaludek předraženým čajem a ještě předraženějšími M&Ms.
Francouzská letuška spustí úvodní řeč, ze které rozumím jen „Merci pour votre attention.“ Navazuje anglickým překladem, ze kterého ale díky silnému přízvuku pochytím zase jen poděkování za pozornost. Následuje němohra předvádění pohotovostních kyslíkových masek a záchranných vest, která mi přijde vtipná (Benovi taky – obzvlášť plovací vesty, když neletíme přes moře).
Na uši ale bonbóny nefungujou. Když letadlo poprvé maličko poklesne a mě rozbolí nejdřív ucho, pak celá čelist a pak skoro celá hlava, zpanikařím. Jak to sakra bude vypadat, až budeme doopravdy přistávat? Ben mě naštěstí před chvílí pustil k okýnku a tak se mám čím rozptýlit. Zacpávám si bolavé ucho, a ve stavu poloomámené fascinace zírám na ostrůvky osvětlených měst, plynoucích v majestátním tichu, rušeném jen plynulým hukotem motoru, pod námi. Bolest se rozplývá ve fascinovaném okouzlení.
Letištní hala Paris-ORLY (tak se to tam vážně jmenuje:) je plná lidí. Lidí všech barev a národností, pestře oděných lidí, lidí brebentících jeden přes druhého všemi možnými jazyky… Probojováváme se davem k pásu, kde odchytíme batoh a vydáme se hledat taxík. Francouzi ovšem řeší taxíky jinak než my – turisti se na stanovišti před letištěm spořádaně řadí do fronty, jejíž přední konec diriguje obrovský černoch. Ukazuje každému přijíždějícímu taxíku, kam má najet, a pak za pomocí mohutných výkřiků „Là -bas! Là -bas!“ („Tamhle! Tamhle!“) naviguje skupinky turistů, do kterého mají nastoupit.
Skoro všichni řidiči taxíků jsou černoši nebo Indové. (Dumáme nad tím, že to něco vypovídá o pracovních příležitostech pro přistěhovalce v Paříži.) Ten náš navíc nerozumí anglicky, což je ve Francii zřejmě také běžné. Podaří se nám vysvětlit mu, kam potřebujeme jet, a pak se veškerá konverzace skládá z:
„Where are you from? England?“
„No, Czech Republic.“
„???“
„…Prague.“
„Ah, Prague, beer!“
Řidič se usměje, spokojený s tím, že si nás má kam zařadit. Nikdo tu neví, kde je Česká republika, ale všichni vědí, odkud pochází pivo… Po téhle výměně už jen mlčíme a koukáme se ven, já se snažím v nočním městě zahlédnout nějaké památky, ale jsme moc daleko od centra. (Přesto se mi podařilo namluvit si, že jsem viděla Eiffelovku.)
Taxík nás vyklopí v úzké uličce, která je napůl přehrazená zábranami, označujícími staveniště. Při pohledu na ně začínám mít temné tušení, které se později naplňuje… Teď ale způsobí jen to, že náš taxikář, poté co nás v pořádku vyložil, v uličce uvízne. Zatímco se snažíme dostat do hotelu, naviguje ho nějaký z místních obyvatel, jak jinak, než za pomoci mohutných výkřiků. (Začínám mít pocit, že v Paříži se zásadně nic neodehrává potichu.)
Protože jsem si udělala domácí úkoly, neoznačený hotýlek najdeme hned. Ben vyťuká kód, dveře se otevřou a pustí nás dovnitř, kde nás v pokojíku v patře na stole čeká klíč… Trochu jsme se bála, jestli to tu bude opravdu tak hezké, jak na fotkách, ale zamiluju si to tu na první pohled. Typicky francouzský pokoj s dřevěnou podlahou, nabílenými trámy pod stropem a obrovským francouzským oknem… Kromě minikuchyňky tu máme i minikoupelničku. Krása, soukromí a klid.
Otevřu okno a dovnitř zavane vlahý letní vzduch.
Dole na chodníku pod pouliční lampou ve tvaru lucerny sedí slečna, která vypadá úplně jako Amélie z Montmartru, a hladí černou kočku. Připadá mi to jako scéna z nějakého filmu. Směju se bláznivou radostí. My jsme opravdu tady!
Ubytování v Paříži
Paříž na mě působila jako město kontrastů. Okamžiky, kdy se člověk nechá unášet krásou uliček, kaváren a starých domů, se tu snadno střídají s přetížením z davů, hluku a neustálého pohybu. Právě proto pro mě bylo důležité mít místo, kam se dá večer stáhnout, zavřít dveře a na chvíli být mimo všechen ten ruch. Ráno pak Paříž umí být překvapivě tichá a jemná – měkké světlo, prázdnější chodníky a pocit, že město na chvíli patří jen těm, kdo se nespěchají.
Pokud si chceš najít ubytování, které ti dovolí Paříž opravdu vnímat a ne jen „přežít“, můžeš se podívat na přehled 10 nejlepších možností ubytování v Paříži zde. Takové zázemí často rozhodne o tom, jestli si město zamiluješ, nebo tě spíš vyčerpá.
