A už tu máme konec pobytu… To bych ale nebyla já, abych nenašla způsob, jak si ho „zpříjemnit“. Stačí při placení v taxíku nějak vytrousit peněženku i s občankou. S odevzdaností zkušené průserářky jsem usoudila, že nejlepším řešením vzniklé situace bude zajít s Benem na sangríu a domů zítra odletět na pas, který jsem naštěstí měla uložený na ubytování. Možná mě taky trochu nakazila místní kultura „Relax, no problem“.A pak už zbývalo jen užít si krásný slunečný den, naposled zajít do přímořské restaurace, vykoupat se v lagunách, podívat se na západ slunce na pláži, kam chodila i Agatha Christie… a sbalit se a vstát ve tři ráno, abychom chytli let zpátky.…

V malém pobřežním městečku Icod de los Vinos stojí údajně nejstarší strom ostrova, dračinec s honosným názvem Drago Millenario. Podle legendy je mu tisíc let, v reálu spíš „jen“ nějakých šest set. Když jsme se večer vraceli domů z výletu do Anagy, Ben na jednom z množství místních kruhových objezdů špatně odbočil, a místo do Puerta jsme najednou mířili právě do Icodu. Zavtipkovala jsem, že bych se tam celkem ráda podívala, a dost mě překvapilo, když mě Ben obratem vzal za slovo. Ale bylo to super – zrovna tu totiž probíhala nějaká slavnost a viděli jsme něco, co nás úplně ohromilo – děti „sáňkující“ na dřevěných prkýnkách dolů po silnici.…

Pohoří Anaga s tisíci metry nad mořem je úplně jiný svět, než najdete na pobřeží Tenerife – vlhko, zima, mlha, bujné lesy a spousta nádherných vyhlídek. Taky spousta serpentin, kde se dá protijedoucímu vozidlu vyhnout jen na odstavných plošinách. Je to nádhera a zvedá se z toho žaludek. Silnice do Anagy je lemovaná miradory – místy, kde se můžete zastavit a pokochat se nádhernými vyhlídkami do krajiny. Hned u prvního, na který jsme narazili, jsme neodolali a vystoupili, i když zrovna začínalo pršet. I přes déšť se tu shromáždila malá, ale rozjařená skupinka lidí a ze všech stran zněla veselá španělština. V dodávce proměněné ve stánek se daly koupit různé…

Poté, co jsme si místo vodních mlýnů trochu neplánovaně prohlédli malebné domky horní části Orotavy, zamířili jsme k dalšímu zajímavému místu: Casa de los Balcones. Je to krásný starý dům ze 17. století v koloniálním stylu s malebným patiem, kde si můžete v klidu sednout na lavičku obklopenou zelení, dívat se do korun palem, naslouchat zurčení fontány a relaxovat. Jen těch ptáčků v klecích, kteří zvuk padající vody podkreslovali svým cvrlikáním, mi bylo líto. Po celém patiu jsou rozmístěné zajímavosti, které se vztahují k historii Kanárských ostrovů – od ukázek krajkových výrobků, přes bohatě zdobené kroje jednotlivých ostrovů, až po historické přístroje jako je lis na výrobu vína nebo starý…

„Vodní mlýny, na ty se chci podívat!“ nadchl se Ben nad průvodcem po Tenerife. Ukázka toho, jak fungují místní vodní mlýny – molinos de agua –  zněla opravdu lákavě. Po staletí se tu v nich vyráběla mouka z praženého obilí, zvaná gofio. Ta byla v historii Kanárských ostrovů jednou ze základních potravin, ze které se tu dodnes připravuje všechno možné – od polévek přes kaše až po dezerty. Pokud jsme vodní mlýny ale chtěli vidět v akci, museli jsme si pospíšit, protože otvírací doba měla brzo končit. A tak jsme vyrazili – nebo spíš vysprintovali – na náš první výlet do údolí Orotavy, městečka vzdáleného asi půl hodiny jízdy od…

Další z věcí, co mě v Puertu de la Cruz hodně zaujala, je místní botanická zahrada. Je to zdejší nejstarší turistická atrakce. V roce 1788 ji nechal založit španělský král Karel III. jako ambiciózní pokus přivyknout tropické rostliny ze všech možných koutů světa na zdejší podnebí, a pak ten samý proces znovu zopakovat v Madridu. První krok plánu se povedl, ale druhý už ne. Na Tenerife ale díky tomu zůstala zahrada plná všelijakých krásných i bizarních rostlin. Dominantou parku je obrovský fíkus se spoustou vzdušných kořenů a propletených kmenů. Je velký jako několik našich stromů vedle sebe, docela impozantní pohled. (Když ho viděl Ben, prohlásil, že fíkus doma rozhodně mít…