Pohoří Anaga s tisíci metry nad mořem je úplně jiný svět, než najdete na pobřeží Tenerife – vlhko, zima, mlha, bujné lesy a spousta nádherných vyhlídek. Taky spousta serpentin, kde se dá protijedoucímu vozidlu vyhnout jen na odstavných plošinách. Je to nádhera a zvedá se z toho žaludek. Silnice do Anagy je lemovaná miradory – místy, kde se můžete zastavit a pokochat se nádhernými vyhlídkami do krajiny. Hned u prvního, na který jsme narazili, jsme neodolali a vystoupili, i když zrovna začínalo pršet. I přes déšť se tu shromáždila malá, ale rozjařená skupinka lidí a ze všech stran zněla veselá španělština. V dodávce proměněné ve stánek se daly koupit různé…

Poté, co jsme si místo vodních mlýnů trochu neplánovaně prohlédli malebné domky horní části Orotavy, zamířili jsme k dalšímu zajímavému místu: Casa de los Balcones. Je to krásný starý dům ze 17. století v koloniálním stylu s malebným patiem, kde si můžete v klidu sednout na lavičku obklopenou zelení, dívat se do korun palem, naslouchat zurčení fontány a relaxovat. Jen těch ptáčků v klecích, kteří zvuk padající vody podkreslovali svým cvrlikáním, mi bylo líto. Po celém patiu jsou rozmístěné zajímavosti, které se vztahují k historii Kanárských ostrovů – od ukázek krajkových výrobků, přes bohatě zdobené kroje jednotlivých ostrovů, až po historické přístroje jako je lis na výrobu vína nebo starý…

„Vodní mlýny, na ty se chci podívat!“ nadchl se Ben nad průvodcem po Tenerife. Ukázka toho, jak fungují místní vodní mlýny – molinos de agua –  zněla opravdu lákavě. Po staletí se tu v nich vyráběla mouka z praženého obilí, zvaná gofio. Ta byla v historii Kanárských ostrovů jednou ze základních potravin, ze které se tu dodnes připravuje všechno možné – od polévek přes kaše až po dezerty. Pokud jsme vodní mlýny ale chtěli vidět v akci, museli jsme si pospíšit, protože otvírací doba měla brzo končit. A tak jsme vyrazili – nebo spíš vysprintovali – na náš první výlet do údolí Orotavy, městečka vzdáleného asi půl hodiny jízdy od…

Další z věcí, co mě v Puertu de la Cruz hodně zaujala, je místní botanická zahrada. Je to zdejší nejstarší turistická atrakce. V roce 1788 ji nechal založit španělský král Karel III. jako ambiciózní pokus přivyknout tropické rostliny ze všech možných koutů světa na zdejší podnebí, a pak ten samý proces znovu zopakovat v Madridu. První krok plánu se povedl, ale druhý už ne. Na Tenerife ale díky tomu zůstala zahrada plná všelijakých krásných i bizarních rostlin. Dominantou parku je obrovský fíkus se spoustou vzdušných kořenů a propletených kmenů. Je velký jako několik našich stromů vedle sebe, docela impozantní pohled. (Když ho viděl Ben, prohlásil, že fíkus doma rozhodně mít…

V Puertu de la Cruz je toho dost na prozkoumávání. Na místo, které mě nejvíc nadchlo,  jsem ale zabloudila úplnou náhodou. Šla jsem se ten den podívat na park Taoro, ale jak se mi to tak stává, zlákala mě sympaticky vypadající odbočka po cestě lemované kvetoucími keři. A tak jsem se rozhodla zjistit, kam mě zavede… Když jsem došla na konec, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v říši skřítků a víl. Na zeleném trávníku, mezi palmami, rozkvetlými keři a ovocnými stromky, s úžasným výhledem na moře, stály rozházené židličky a stolky. Vůbec nikdo tu nebyl, jen u jednoho stolku si poklidně četl nějaký člověk a kolem rybníčku se…

Během naší zimy je na Kanárských ostrovech spíš takové pozdní jaro, než nějaké tropy – v prosinci jsme měli teploty okolo 23 stupňů, slunečno půlku doby. Občas tu taky šíleně fouká – když jsme přiletěli, tak jsem měla pocit, že okolní palmy se naopak chystají odletět, jak vlály ve větru. Vzduch tu má zvláštní, sladce-slanou květinovomořskou vůni. Nic podobného jsem ještě nikde nezažila. Tenerife je sopečný ostrov, a i když je malý, je hodně hornatý. Podle nadmořské výšky a polohy vůči horám tu můžete během krátké doby vstoupit do různých mikrosvětů s úplně jiným počasím a rostlinami. Severní pobřeží je dost zelené, protože hory uprostřed ostrova zachycujou dešťové mraky. Jih…

Když jsme vystoupili na letišti Tenerife Jih, bylo už před půlnocí – a nás ještě čekala dlouhá autobusová cesta přes celý ostrov až do Puerto de la Cruz. Autobus právě odjel a další měl jet až za hodinu. Před cestou jsme si plánovali půjčit auto, ale zjistili jsme, že když náš řidič (Ben:) ) má řidičák teprve tři měsíce, není to možné. A tak jsem se smířila s tím, že jsme odkázaní na autobusovou dopravu. Ne tak Ben. Zatímco jsem pospávala uprostřed našich zavazadel, na chvíli někam zmizel, a pak se znovu objevil a vítězoslavně nad hlavou cinkal klíčky od auta. Nevěřila jsem vlastním očím. Ukázalo se, že Ben prostě…

Nesedíme tady už nějak dlouho? přemítala jsem, usazená nad hromadou zavazadel na berlínském letišti. Odletová brána nevykazovala žádné známky aktivity, a přitom už bylo skoro dvacet minut pod době, kdy se za námi pomalu měla zavírat. A přitom ji ještě ani neotevřeli… Zpoždění letadla taky nehlásí… Počkat, tady něco nesedí. Najednou se mi rozsvítilo. Nějakou dobu předtím jsem se vydala hledat toalety a v půlce cesty na mě Ben začal gestikulovat, abych se podívala, jestli už vyvěsili číslo naší gate. Hodila jsem rychlý pohled na tabuli s odlety, ale na mysli jsem přitom měla jiné neodkladné záležitosti. „Devět!“ zavolala jsem zpátky a vydala se následovat volání přírody. Dál už jsem nad tím…