Náš první den na Tenerife byl nejúžasnější ze všech, které v tomhle úžasném týdnu přišly. Vydali jsme se na Playa des Roques, malou, kamenitou plážičku kterou tu v okolí máme nejblíž. Když jsme k ní ale dorazili, zjistili jsme, že máme malý problém. Moře bylo dost bouřlivé. Ve vlnách se rozhodně plavat nedalo. Voda ale vypadala moc lákavě. Nakonec jsme se rozhodli, že se aspoň zkusíme smočit. Pak jsme ale zjistili, že máme další malý problém. U sestupu na pláž jsme narazili na ceduli „Vstup zakázán“. Přesto jsme ale v moři viděli několik koupajících se párů, a tak jsme se rozhodli zkusit štěstí. Když jsme slezli dolů, ostatní zrovna odcházeli,…
-
-
Ostrov snů a splněných přání
Vzduch tu opravdu voní stejně jako předtím. Jsme znovu na Kanárských ostrovech, v zemi věčného jara. A jako by se nic nezměnilo. Moře šumí, sluníčko svítí, všechno je zajímavé a nové a inspirující… A přitom to původně byl jen sen. Minulá zima byla tak strašlivá, že jsem se rozhodla, že tohle už nikdy víc. Zimní deprese, úzkosti, díky kterým jsem sbalená do klubíčka ječela hrůzou. Každá minuta byla k nepřežití. Rozhodla jsem se, že je to poslední zima, kterou celou trávím v České republice. Myslela jsem si ale tehdy, že je to jen wishful thinking. Něco, co si přeju, ale stejně nemůžu mít, protože to můj psychický stav prostě nedovolí.…
-
Český Krumlov – město duchů
Dobrý příběh z cest většinou začíná nějakým průšvihem. V tomhle ohledu vás ale zklamu. Tentokrát jsme nic nezapomněli, nám neujelo, celých pět dnů nám s výjimkou jedné malé bouřky svítilo sluníčko, ubytování bylo naprosto úžasné, a v ulicích Českého Krumlova jsme byli skoro sami. Co víc si přát? Možná jen trochu času navíc. Český Krumlov je krásné město. Při jeho návštěvě jsem ale měla občas pocit, že jsem ve městě duchů. Spodní část každého domku byl obchod s oblečením nebo suvenýry, případně restaurace. Horní část prakticky každého domku byl penzion. Tohle není město zařízené na normální život. Krví, proudící v jeho žilách se stávají až davy turistů. Bez nich působil…
-
7 momentů z Drážďan
Sedm zážitků za všechny. 1. Zvony nad náměstím Altmarkt Sedím v okně s výhledem na náměstí Altmarkt a zvony právě odbíjejí poledne. Nad hemžícími se davy a cinkajícími tramvajemi se na chvíli rozhostí slavnostní atmosféra. A já jsem tu uvelebená ve svém orlím hnízdě, vysoko nad pouličním mumrajem a zvědavě pozuruju všechno, co se pode mnou děje. Lidi s nákupními taškami. Turisty. Auta. Psy. Běžný život, který je pro mě na novém místě vždycky neobvyklý a okouzlující. Máme štěstí, že jsme našli to nejúžasnější ubytování přímo v srdci města. A s vyhlídkou. Jak odsud z ptačí perspektivy asi vypadají vánoční trhy na náměstí? Možná to zjistíme při některé z příštích…
-
Amsterdamský syndrom
Poslední den v Amsterdamu se naše cesty znovu rozdělily. Jednak proto, že Ben s mamkou se chystali na brzký start, zatímco já jsem ještě doléčovala nachlazení a potřebovala se vyspat. A druhak proto, že jakožto chronicky nezávislý průzkumník jsem toužila i tohle nové město napoprvé poznat po vlastní ose. Kromě toho, že jsem chronický nezávislý průzkumník, jsem ale i chronický chaotik, a tak moje sbližování s Amsterdamem bylo bohaté na zážitky už od samotného začátku – tedy přesně od okamžiku nastoupení do tramvaje. Nadšeně jsem vyhlížela z okénka ty slavné amsterdamské kanály. Paní, co seděla vedle mě, si všimla mého zaujetí, a a dala se se mnou do řeči. Stihly…
-
Keukenhof – tulipánový sen
Měla jsem sen. Sen o jaru. Sen o rozkvetlých lánech tulipánů pod stromy zelenajícími se novými listy. Sen o květinovém ráji, kde se můžete procházet po pěšinkách uprostřed krásy, která bere dech, mezi výbuchem barev, probouzejícím se jarem. Jen já a divukrásná příroda. Chtěla jsem navštívit Keukenhof. A teď jsme tady. Na obřím parkovišti vyplivují turistické autobusy zástupy lidí. K branám se táhne nekonečná fronta a za nimi vyhrává jakási příšerná cirkusová hudba. Pro samé lidi tu není k hnutí. O tomhle že jsem snila? Rychle proklouzneme dovnitř, protože jsme si chytře koupili vstupenky předem na netu. Z těch davů mám až mžitky před očima. Tohle není můj jarní sen!…
-
Domek pro panenky a houfy černookých králíčků
Amsterdam, pět hodin ráno. Je těsně před svítáním. Ani nevím, co mě vedlo k tomu, abych sem vyběhla, když jsem se uprostřed spánku probudila. Stojím venku před dveřmi bosá, jen v ponožkách a poslouchám zpěv ptáků. Celá čtvrť ještě spí a vzduch voní dobrodružstvím. Bydlíme v domečku pro panenky. Je poskládaný z modulů, které vypadají jako několik dopravních kontejnerů postavených na sebe. Celé sousedství je takových domků plné – jako by si tu někdo hrál s obřími kostkami. Máme i malinkatou zahrádku, ve které divoce kvete keř magnólie. A v šuplíku mého nočního stolku mě přivítal pravý amsterodamský joint. Že by pozornost podniku? :) “Naše” čtvrť je zřejmě převážně indická.…
-
Vídeňské toulky
Je nádherný březnový den. Poslední den ve Vídni. Sluníčko svítí, venku je kolem dvaceti stupňů… A tak se honem vrhnout do ulic, honem nasát poslední zážitky, honem stihnout vidět všechno, co jsem ještě neviděla, honem navštívit všechny památky, abych si připadala jako správný uvědomělý turista… Nebo snad ne? Je krásně. Venku kvetou pampelišky. Kam se to vlastně ženu? Když jsme v předchozích dnech vyráželi do města, vždycky jsme projížděli nad řekou. Pozorovala jsem lidi, povalující se na břehu, a trošku jim to příjemné nicnedělání záviděla. Jen tak si sednout k vodě a kochat se vyhlídkou… A tak mám svůj dnešní cíl. Místo honosných habsburských paláců navštívím – břeh řeky. Ležérním…
-
Barevný sen šíleného architekta
Do Vídně jsme jeli jednak navštívit kamaráda, a pak taky omrknout památky a místní turistické atrakce. Hlavně jsem chtěla vidět „ten barevný dům, co hraje hudbu, když prší.“ Viděla jsem na netu spoustu obrázků a moc jsem se na něj těšila. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsme dorazili k našemu vytouženému cíli, a já zjistila, že tohle není ten barevný dům, který hraje hudbu, když prší. Je to totiž úplně jiný barevný dům. Ten barevný dům, který jsem původně chtěla vidět, totiž stojí v Drážďanech. My jsme mezitím stáli ve Vídni a dívali se na mírně psychedelický výtvor podivínského architekta Friedricha Hundertwassera, který sice nehraje hudbu, když prší, zato…
-
Gastronomické dobrodružství ve Vídni
Najít narychlo v centru Vídně restauraci, která by nabízela aspoň jedno slušné vegetariánské jídlo, není tak jednoduché, jak by se zdálo. Je pátek večer a my kroužíme vídeňskými uličkami v marné snaze objevit takové zázračné místo. Nakonec je naše snaha korunována úspěchem. Menu vyvěšené vedle dveří restaurace Bastei Beisl slibuje, že se tu najedí i nemasožravci. Zapadneme tedy do sklepních prostor. To jsme ještě nevěděli, že naše večeře bude přímo zážitková. Číšník přináší jídelní lístek. Je to číšník nepříliš přátelský. Spíš než role číšníka by mu slušela pozice seržanta na nějakém vojenském cvičišti. Shlíží na nás nerudným zrakem, jako by se v duchu ptal: Co vy cizáci, děláte tady v…
